Být zralou ženou je trochu věda, ale občas kousek legrace. Někdy to pobaví vás, někdy druhé – na váš účet.
Před X lety, když chtěl člověk vyjádřit svůj názor, se říkalo: „Mlč, nemáš padesát a nebyl jsi v Rusku“. Tedy splňuji to první kritérium a dovoluji si, tudíž, podělit se o svůj názor.
Dostala se mi letmo do rukou knížečka s názvem „Nezbytné pomůcky zralé ženy“, bohužel si nevybavím jméno autorky, neb má paměť již začíná vykazovat stopy děr, měla jsem ji v rukou jen krátce. Stihla jsem přečíst asi 4 krátké povídky a mimo jiné jsem narazila na stejnojmennou povídku, kde se vyjmenovávalo, bez čeho se zralá žena neobejde. Pokud si vybavím, byla zmínka o kamarádce, o kterou je možno se opřít a postěžovat si. Dále tam byla tuším zmínka o dobré knize, domácím zvířátku a samozřejmě o „kolouškovi“.
Kromě kolouška, se dá říct, že zmíněné ve výbavě mám. Nezbytný je rehabilitační polonafouklý balónek a šmrncátko – drbátko na hlavu. Obojí vlastním, při použití drbátka mám pocit, že v tu chvíli chápu přiblblý výraz kočky, když ji drbu na hlavě.
Pravda, jednoho kolouška jsem poněkud znejistěla, když jsem s ním zapředla hovor. Prchal pak ode mě, jakoby cítil, že je lovná zvěř. Ale nemám lovecké pudy, mám rozum.
Potud nápověda od cizích. Dovolím si následně doplnit myšlenky dle svých zkušeností z poslední doby.
Zralá žena musí mít v prvé řadě chuť do života. Bez toho se vám někdy nechce otevřít ani tu knížku. Toho jsem byla nedávno svědkem, když se moje letitá kamarádka potřebovala vypovídat z rodinných problémů. To vidíte, že pod tíhou ran života jen přežívá. V tu chvíli můžete jen naslouchat, protože dotyčná nepotřebuje nic jiného. Znám to, je to očistný proces, vypovídat se. Na řešení problému, který jsme následně rozebraly, ale musí najít sílu sama.
Zralá žena by měla umět nahlédnout do duše druhým a odhalit svoji. Ale někdo vás tam nepustí, možná ke své škodě. A někdo snad ani žádnou nemá.
Zralá žena by se měla umět trochu hýčkat – aspoň kadeřník, občas něco zkrášlujícího, občas nějaký hadřík na sebe, pedikura a samozřejmě masáž, ale poctivou fyzioterapeutickou.
Měla by mít chuť a snahu poznávat nové lidi, a hledat nové příležitosti, novou životní náplň, být trochu užitečná. Co jste mohla před dvaceti lety, už je třeba „společensky“ nevhodné. A na něco už nestačíte. Nemyslím fyzicky, fyzičku si troufám tvrdit, že mám lepší, než tehdy.
Proč nové lidi? I když máte kolem sebe rodinu, může nastat situace, že zůstanete sami. A navíc noví lidé přinášejí do života čerstvý vánek, pokud už ne přímo vichřici. Četla jsem krásnou větu. Opět svými slovy, co vylovím z paměti: „Nové lidi buď potřebuješ na to, aby ti změnili život, nebo oni potřebují tebe, abys změnil ten jejich“.
Někdo se ale ve zralém věku brání jakékoliv změně. Možná se bojí, že změnou nějakých dosavadních stereotypů ztratí půdu pod nohama. Že začít pracovat na něčem novém nebo třeba na sobě je příliš složité a namáhavé a už to nestojí za to. Bojí se reakce okolí? Bojí se o sebe? Třeba se bojí právě sebe.
Občas totiž potřebujete, aby vám někdo pro motivaci, či inspiraci a pro dobrý pocit, v pravou chvíli a napřímo řekl:
- nežer!
- musíte se sebou něco dělat, jinak se ocitnete zpátky na nemocničním lůžku!
- drž hubu a šlapej!
- pomůžeš mi s tím a s tím?
- můžu se vypovídat?
- ty jsi ale kráva! (čtenář promine, ale bez toho by hodnocení činů zralé ženy nebylo úplné)
Vždy to stojí za to, jakákoliv změna, i malá, i po malých krůčcích, ale musíte mít tu chuť do života, nějaký impuls a trochu zarputilosti. A třeba i ty nové čerstvé lidi, abyste se s nadhledem ohlédli, co za vámi zůstalo a k čemu stojí se za to vracet.
