Včera mě pobavil na FB obrázek kočky s poťouchlým výrazem v očích, ležérně opřenou packou o kraj pelíšku a otázkou: „Tak co, přežral ses?“
Už mám obrázek na profilu. Asi to přesně vystihuje dnešní dobu. Celý rok se držíme, tedy někteří a na Vánoce – pojďme do toho! Zdaleka není vánočnímu šílenství konec, nastává jen chvilkový odpočinek, popustit opasky, nabrat síly, vystřízlivět a je zde závěr roku.
Faktem je, že už mám trochu jiný styl stravování přes rok, nakonec, kila by dolů jinak nešla, ale o těch Vánocích vám to nedá. Klasika – bramborový salát, kapr, řízky, cukroví, štrúdl … To víte, že jsem si taky dala, když jsem to všechno chystala. To víte, že jsem chystala salát do lavóru, protože mi přišlo na oběd mnohočetné příbuzenstvo.
S jakou radostí jsem dnes pelášila do obchodu. Pro křen. Ke klobáse? Ne, po svém nezapomenutelném firemním výletě s klobásami, se na dlouho této pochutiny ani nedotknu! Křen do zelí. Už včera večer jsem při telefonickém rozhovoru s kamarádkou zmiňovala, že první, co si udělám za „nové“ jídlo, bude salát z kysaného zelí s mrkví, celerem a křenem. Mňam, už ho mám v ledničce. Lehoučké odpoledně večerní jídlo. Už mám všeho sladkého a hutného plné zuby. I když … řízek já můžu vždy!
Nevím, taky jsem už z popelnice viděla čouhat kus vánočního stromku nebo podobné výzdoby. Pokud se ho v tak krátké době někdo zbaví, dedukuji, že jsou to takoví, kteří z tohoto svátku mají mrazení, pak nechápu, proč vůbec nějakou výzdobu dělali? Kvůli dětem? Aha, ty možná byly v popelnici pod tím stromkem.
Přece Vánoce nejsou o ověšených stromcích, dveřích, ozeleněných vázách a poličkách. Nejsou ani o jídle, o spoustě koled, spoustě pohádek v televizi, darech. Přece vánoční atmosféru by měl mít člověk v duši. Je to o ponoření se do vzpomínek, o troše nostalgie, občasné slzičce, ale především úsměvu. Na rtech i na duši. Nemůžeme ty, kteří tu již nejsou stále oplakávat a vyčítat si, nebo jim, že nás tu nechali.
Nedávno vedly pejskařky diskuzi na téma svých umřelých pejsků, že tím, že je pořád oplakávají, psí dušička trpí a nemá klid ani za Duhovým mostem. A mám za to, že u lidí to bude stejné, vzpomeňme v dobrém a s úsměvem, přejme jim klid. Budou v klidu odpočívat a my klidně spát. Pak se nemusíme bát ani vánoční atmosféry. Ale pokud se někdo nesnese ani sám se sebou nebo s druhými (a slyšela jsem, při podvečerní procházce, otevřenými okny nejednu hlasitou výměnu názorů), pak mu ani lesík v bytě vánoční atmosféru neudělá. Lidi, nechte toho, aspoň o Vánocích!
Taky je to o tom, udělat třeba dobrý skutek, potěšit, překvapit. My, pravidelní venčitelé v útulku, jsme hleděli, kolik přišlo ve svátky lidí. Projít se, vyvést psíky, donést jim pamlsky. Tedy zdravé, psí. Cukroví jsem jim dávala jen já. A je fajn, že lidi vyjdou na vzduch, že nesedí zalezlí doma u televize, je to osvěžující pro tělo i ducha. Nebo si vyzvednout svého zatoulaného pejska, který ovíněnému páníčkovi zřejmě utekl. To máte dneska hned. Stačí jedna rachetle a pejsek je fuč.
Abych se vrátila k úvodnímu odstavci. To víte, že jsem taky funěla, ale taky jsem byla prohánět pejsky. Všechny tři dny. Dnes si dávám s pohybem pohov, přec jenom, někdy musíte rehabilitovat. Nicméně začínám pracovat na myšlence, že příští rok úplně vypustím veškerou proviantní přípravu a budu se stravovat jako jindy. Že musím pohostit návštěvu? Víte, co akorát musím? … Přece pokud si lidé mají co říci, nemusí u toho být opulentní hostina.
Stromeček si ale nazdobím, svíčku zapálím. Mám maličký, půlmetrový a když už jsem přestěhovala všechny baňky, které mě provázely od mládí až do nedávna, aspoň je po troše každý rok vyvětrám. Prales zelené výzdoby nepotřebuji. Po tom, co jsem se musela vzdát svého soukromého „lesíku“ vánočních stromků?
Tak odpočinout a vzhůru na Silvestra?! Ó ne, již roky Silvestr neslavím, poslední roky chodím spát před půlnocí, jako jindy, se špunty v uších, ať mě nebudí půlnoční ohňostroj. Proč? No, jak to říci kulantně … mám už odpito. Už mi nestojí za to umírat na každý Nový rok a léčit se z toho dva dny. A dnes už by ta léčba trvala déle. Tak mám svěží hlavu i žaludek a mohu brzy ráno vyrazit na výlet, do přírody, na vzduch.
Že jsem divná? Ne, mám pocit, že jsem už konečně trochu dostala rozum.
