Dnes mi FB nabídl vzpomínku na loňský článek na blogu, kdy jsem se zmínila o tom, že byla z hukvaldské obory ukradena legendární socha Lišky Bystroušky. A připomněla jsem v něm svoji poslední fotku původní Lišky.
Je zpět, tedy je zpět už více než měsíc, tak dovolte, s odstupem, vstřebané dojmy. Už jsem kolem jela, ale bez kvalitnější techniky.
Nevrátila se původní, ta je už někde buď roztavená, nebo se jí kochá majitel soukromé sbírky. Replika vznikla díky nadšení místních a technickému umu sochaře Adama Krhánka, který používá k modelování soch 3D technologii. Složitý technologický proces – scanování původního kamene, fotky původní sochy. Snad jen 30 fotek měl k dispozici.
Posílala jsem umělci fotku ze strany, kterou prý neměl, na základě výzvy, ale nepřišla mi odpověď, mohla jsem jich poslat více.
Ti, co ji znali důvěrně, poznali, že to není úplně ono. Mně osobně přijde, že je trošičku jinak nakloněná, má jiné packy, „rýhy v kožichu“ jsou výraznější a hlubší, oxidace kovu do zelena také nebyla na původní vidět. Ale patina na oleštěném čumáčku, ocásku a packách se povedla. Ale chápu, že je to složitější, než na 3D tiskárně „vyfrézovat“ nový zub.
Ale víte co? Mám ráda Hukvaldy. Je zpět a to je důležité.
Celé okolí je znovu upravené, i pamětní deska se vrátila nová.
Zde originál, moje poslední fotka z ledna 2015.
Nebyla jsem na slavnostním odhalení, nemám ráda hromadné akce, kde stejně nic nevidíte. A ten den, 8.4.2016, má pro mě jiný význam. Jela jsem si do Ostravy pro novou kočku.
