Velmi ráda zdůrazňuji, že nemusím moc chodit pěšky, že preferuji jízdu na kole jako formu relaxu a pro udržení kondice. A že je pro mě plahočení se po vlastních únavné a zdlouhavé. Asi se mi to vymstilo.
Ale postupně. Protože se pobyt parťáka na to plahočení chýlil ke konci, vymysleli jsme ještě poslední výlet, který má jistou souvislost s předchozím výletem, který jsem již popisovala. Vysekla jsem v něm poklonu tvorbě Petra Bezruče u pomníku Maryčky Magdonové na Starých Hamrech. Ale proč chodit tak daleko, když téměř z okna zahlédnu Bezručovu vyhlídku nad Kopřivnicí?
Počasí přálo, vyškrábali jsme se nejdříve na Šostýn – zříceninu hradu, který byl součástí řetězce sídel strážců Moravské brány. Leč mnoho z něho nezbylo, v 15. století dobyt a v 19. století byl kámen z ruiny použit na jiné stavby.
Ale stále je místem, kde se sdělují niterné pocity a myšlenky.
Pod hradem je romantické jezírko, které bylo dříve zásobárnou vody pro hrad.
Má i obyvatele, právě prováděla ranní hygienu.
Ale pojďme k rozhledně. Cestou míjíme Jasnínovu studánku, kde básník své verše tvořil.
Prý je zde motýlí údolí. Neviděli jsme jediného motýla.
Mezi stromy již prosvítá.
Původně to byla lavička s pískovcovým kamenem na počest Petra Bezruče, pak železobetonové monstrum, které přerostly stromy a nakonec dřevěná rozhledna postavená v roce 2012 s výhledem do okolí.
Panoramata vynechám, Kopřivnice z výšky moc malebná není.
Tak aspoň pohled za roh – ke Štramberku, cíli výletu.
Pokračujeme po hřebeni Brd. Je to opravdu úzký hřeben…
… nevím, jak bychom se vyhnuli, kdyby to byli vlci.
Po cestě památné buky …
… či skalní útvar.
Raškův kámen s vyhlídkou.
Pohled naproti na Červený kámen se sjezdovkou…
… a opačně. Ze sjezdovky na žlutou vyhlídku. Blízkost Štramberku je znát – bělostný vápenec září do daleka.
Ještě pohled do dáli ze sjezdovky.
Tedy malebná Kopřivnice není, ale je barevná.
Ale cíl cesty se blíží.
Vláček Štramberáček. Směr má dobrý, ale domů pojedeme tím, co jezdí po kolejích. Už bylo toho šlapání dost.
A jak je to s tou urážkou turistiky a důsledky? Místo, abych následného dne odpočívala a hodnotila uplynulé letní vydařené týdny, sedla jsem na kolo a trochu si dala do těla. Prostě jsem už přecenila síly a hlavně energetické rezervy, už žádné nebyly. Opravdu už mi není dvacet. Byly to dva hektické měsíce, tak nějak v letu, se snahou vyhovět sobě i druhým, pracovně i soukromě.
Tak tu teď sedím zabalená do deky a popíjím čaj a přemýšlím o tom, že je potřeba se zastavit a zklidnit. A občas sesednout z kola a projít se. Ony mi ty nohy neupadnou a nic mi neuteče.
