Zvláště když pak přijde zasloužená odměna. Když se s kolem vyhrabete někam na kopec, pak jízda po nakloněné rovině dolů už je vlastně za odměnu.
Rozhodla jsem se prozkoumat cyklotrasu, která je v provozu teprve necelé dva roky. A protože je to stezka dost frekventovaná, zvolila jsem k tomu pracovní den.
Mám na mysli cyklostezku Nový Jičín – Hostašovice. Vznikla v trase původní železniční trati, která byla zničena bleskovou povodní v roce 2009. Oprava železnice by byla nákladná, tedy vznikla tato myšlenka, která byla realizována za účastí obcí Hodslavice, Hostašovice, Mořkov, Životice u Nového Jičína, městem Nový Jičín i z dotací.
Ale aby to nebylo tak jednoduché, potřebuji se dostat na konec trochu oklikou.
Vyrazila jsem směrem na Beskydy, protože se potřebuji dostat do údolí Rožnovské Bečvy.
Den byl jak malovaný.
Cestou narazím na netradiční artefakty.
Tak já snad vydržím, ale kaštany to mají zase letos spočítané.
Dravec na stožáru vyhlíží kořist.
Vždy když projíždím kolem Štramberské Trúby, vzpomenu si na koncert přímek ve zborcené ploše v deskriptivě. Morbidní myšlenky.
Ale to už jsem ve Veřovicích, obci pod Velkým Javorníkem a stoupám ku prameni Jičínky.
„Je mi 6 let a vím, že les není odpadkový koš.“ Dominička je chytrá.
Tak když už jsem na rozcestí, tak se na ten Javorník vyškrábu.
Ne, nechci létat, stačí mi, když chodím a jezdím po pevné zemi.
Bleskové občerstvení a pár slov s provozovatelem.
Kontrola, že ještě stojí a jedeme dolů.
Tedy po pravdě, pro mě moc sjezdy z takových kopců nejsou. Bojím se prudkých nakloněných rovin s hlavou dolů. Proč na ně jezdím, když na to prý ještě navíc nemám kolo a brzdy? Přece abych se mohla pokochat pohledem do kraje.
Takže dolů občas slezu z kola, nebo se křečovitě držím řidítek, zvláště, když část cesty byla bahnitá po lijáku.
Ale to už je kultivovaná cesta do Rožnova pod Radhoštěm.
Civilizace. Koliba na Pasekách. Ale ještě bylo zavřeno. Do Rožnova už to fičí rychle.
Tak aspoň rožnovský kostel s hodinami, co smutně bijů?
Ale nemohu se moc zdržovat, musím se přesunout k Valašskému Meziříčí.
Podél Rožnovské Bečvy vede rovněž romantická cyklostezka.
Vody je i v Bečvě žalostně málo.
Ale jinak je tu hezky.
Asymetrický lanový most v Hrachovci. Nostalgie mládí. Kdysi mi připadal jako velkolepé dílo. Už také trochu sešel. Vzadu za ním je cihelna, kde jsme nejednou na škole byli na exkurzi. Jaký je její osud teď, když všechny cihelny v okolí skoupil gigant Wienerberger, mi není známo.
Ale Valašské Meziříčí minu, okrajovou částí Krhová se musím dostat na směr do Hostašovic. Bohužel část trasy vede po silnici I.třídy, ale nepřišla jsem na to, jak tento úsek objet. To byl ještě větší adrenalin, než sjezd z Javorníku. Silnice není moc široká. Před železničním přejezdem jsem to už nervově nevydržela a zajela do lesa, že snad nějakou cestu k nádraží najdu.
Chvíli to vypadalo dramaticky, zvláště když jsem přejela kolem směrovky Radhošť a až po několika kilometrech jsem si uvědomila, že tam už téhož dne opravdu nechci.
Ale na druhý pokus byla odbočka správně.
Tak ten mi zachránil život, slunce žhnulo. V pozadí nádraží Hostašovice a pověstná hospoda Na Domoracu.
A teď už konečně ta odměna. Představím si, že jsem vláček, nasedám na kolo a jedu. Tedy fičím dolů.
Tak jako vlak bych zde ale měla mít přednost a ne se motat mezi zábradlím.
Konečná – vystupovat. Bylo to bleskových necelých 10 kilometrů.
A teď už domů, jako bych jela z práce.
Ale když už jsem byla na tom kopci se pokochat, pokochejte se se mnou. To je můj kraj.
