Začíná podzim, média už připomínají vánoce. Následují plískanice a perspektiva vánočního šílenství. No nechytáte depku už jen z této věty?
Na každého občas přijdou depky. Podzim je pro to ideálním obdobím. Vše se začíná barvit do nádherných odstínů, ale zároveň víte, že to nebude mít dlouhého trvání, protože něco končí, příroda musí odpočívat, zanedlouho bude vše šedé a černé. I lidské osudy třeba skomírají, aby po odpočinku mohly znovu vyrašit. A štíří duše hloubající v temnotách a hlubinách si začíná lebedit.
Já mám depku ze vzpomínek. Že tu není někdo, kdo vás provázel životem. Někdy se s tím těžko smiřuje, ale říkám si že to není proto, že nás tu chtěli zanechat nepřipravené a samotné, ale proto, že osud chtěl abychom šli dál a ukázali, jak jsme připraveni zvládat život. Poznat nové lidi, ukázat, co v nás je, najít si novou a samostatnou cestu.
Jak jsem zmínila ve svém představení pro čtenáře, mám za sebou životní zlom. Tento spočíval v tom, že jsem opustila, po téměř padesáti letech života, obrovskou nemovitost a nastěhovala se do bytu. Nemovitost, kde se život omezuje pouze na dvě ruce a dřinu při údržbě. Začnete na jednom konci a než dojdete na druhý konec, můžete začít znovu. Nevěřila bych, jak mi to bude chybět, když jsem toho mívala plné zuby, ale provázelo mě to celým životem, bylo to vryté příliš hluboko. Kdo bydlí celý život v bytovce, těžko pochopí.
A co mi nejvíc chybí? Vůně kvasu z vlastnoručně nasbíraného ovoce. A teď by to vrcholilo! Vůně čerstvě posečené trávy, práce s motorovou pilou. Jsem dáma technicky zdatná! Pití kávy na zahradě po poledni na sluníčku, které v raném podzimu už nepálí, ale umí ještě zahřát. Pohled na volně pobíhajícího spokojeného psa. Dozrávající úroda na stromech. Utrhnout si ze stromu zralé šťavnaté jablko. Tyto vzpomínky mi způsobují chmurné chvilky.
Vánoce mě nedeptají, už jsem si udělala rituál, jak ten shon přežít. Člověk si samozřejmě popláče, ale je to úlevné. Už se toho nebojím. Vím kam dál, vím co od sebe můžu čekat.
Poslední dobou mívám spíš depky, raději řekněme permanentní stres z práce. Pracuji ve stavebnictví a současný stav tohoto odvětví není utěšený. Nehodlám zde vést polemiku, proč tomu tak je, ale je zde v každém okamžiku riziko, že prostě firma skončí. Jako jedna z mnoha, nebyla by první a ani poslední. V momentě, kdy nemáte žádnou záchrannou síť, partnera, či rodinu, nebo někoho „top“, který by byl zárukou, že nebudete škrábat omítku ze zdi nebo vás aspoň utěšil či povzbudil. To chutná lépe, než ta omítka.
Jindy se zadrhnete, zahloubáte v pocitech, co člověk mohl nebo měl. Mít dobrý pocit ze sebe, byť je to pocit subjektivní, že jste jednali, dle nejlepšího vědomí a svědomí, že jste třeba udělali vše k nápravě svých chyb. Ať v oblasti pracovní nebo osobní. Ne vždy to vede ke 100% úspěchu. Dnes, a platí to opět v obou oblastech života, vám lidé nevěří ani dobrý úmysl, ochotu, vstřícnost. Jste podezříváni z toho, že za to budete něco chtít, že nějak druhé chcete omezit, ošidit, nějak si je zavázat. O nic z toho neusilujete? Stejně nikdo nevěří a ještě jste za divné. Vstřícné a široké srdce je vada? Ale podstatný je pocit, že jste se vydali z toho nejlepšího, co ve vás je. Pak přesto, že jste zůstali před cílem, můžete být spokojeni. Ať je to v oblasti sportovní, nebo třeba u obrazovky počítače s čísly.
Kamarád depku specifikuje jako lépe oblečenou polednici, která přijde nezvaná, hupsne na něj a už se lísá. Občas přijde, potvora, nezvaná, nevítaná. Někdy není marné si s ní povykládat, pobrečet, člověk si utřídí myšlenky a pocity. Ale víno nebo čokoládu jí už nenabízím, ještě by se jí u mě zalíbilo. Pobyla, ale ať táhne. Vykopnout z bytu, nemilosrdně.
Já už nikam nezvaná nechodím, nedělá to dobrotu a z dotyčných, poctěných vaší návštěvou, cítíte, že se jim uleví, až za vámi zaklapnou dveře. Tak proč se ta polednice podle toho taky nechová? Ví, že já mám dveře otevřené komukoliv. Tedy obrazně.
Ale trochu jí blokuje přístup pozitivní mysl a pozitivní náplň života. Chodím proto raději tam, kde mě vítají kdykoliv a s nadšením. Mezi pejsky do útulku. Je to balzám na duši. A máte vidět, jak depka peláší pryč!
A příště, vážení čtenáři, něco optimističtějšího!
