Když jsem včera s promáčeným kapesníkem psala rozlučku se psem, ponořena do tématu jsem nevnímala požadavky kočky Kočicha na moji pozornost. Odměnila se mi po svém. Obsah kočičího žaludku se ocitl na koberci.
Jakoby tím chtěla říct: „Jen se z toho psa nepo…! Víš, co jsem kvůli němu a stěhování musela vytrpět já?“
Vím. Z kočky, která lítala venku na zahradě, lovila ptáky a myši nechala skoro bez povšimnutí, prolézala stodolu a různá tajuplná zákoutí a zkoumala přilehlé okolí a dovnitř domu mohla jen za účelem krmení, ses stala plnohodnotnou postelovou kočkou. To zas taková oběť není.
Když už jsem včera vzpomínala Bojara, nedá mi to a musím si připomenout chvilky, kdy ti dva obývali stejnou nemovitost.
Když se poprvé ti dva potkali na zahradě, dopadlo to tak, že Kočich skončil v patře stodoly na seně. Dost dlouho jsme ho hledali, protože nepřišel k jídlu, což se nestávalo. V seně zůstal tvrdošíjně přes lákání a ujišťování, že pes je v kotci. Byl šokován, že ho honí „domácí pes“, protože s předchozím psem se respektovali. Až jsem pro něj musela, přes svoji hrůzu z dřevěných žebříků, vylézt po čtyřmetrové konstrukci a sundat ho dolů.
Další dny to probíhalo tak, že po honičce skončil Kočich zpravidla na rozvětvené lísce – v horních patrech, odkud viděl, že pes odpočívá po obědě v kotci. Pak už slezl sám. V té době už byl Kočich kočkou polodomácí, takže se to vyřešilo tak, že pokud byl pes volně, kočka byla v domě a naopak.
Jednou jsem měla snahu je seznámit zblízka. Skončilo to tak, že se oba ocitli v předsíni, pes na mě skákal a kočka mi stála na rameni a drápy předních pacek měla zatnuté do mé hlavy. Byla jsem podrápaná, jakoby mě vytáhl ze spárů tygra. A tím mé snahy o jejich sblížení skončily. Ještě jednou se potkali v předsíni, kdy jsem Kočicha na poslední chvíli vytáhla psovi ze zubů.
Kočich se pak učil obývat byt. Aby měl aklimatizaci usnadněnou, převezla jsem mu všechna jeho oblíbená křesla. Postupně se oblíbeným stal jakýkoliv kus nábytku, na kterém se sedí, či leží.
Kočich mi dříve pomáhal i při separaci nepotřebného šatstva. Asi zrovna skládal trička.
Největší problém měl s parapety. Byl zvyklý sedět na oknech a pozorovat, co se děje venku. Jenže tyto parapety jsou úzké a hladké a nezvládá vyskočit z podlahy a udržet se na něm. Někde si umí pomoci. Na parapet v pracovně chodí přes můj pracovní stůl. Nevylučuju, že si při tom zdřímne i na klávesnici. Soudě podle chlupů mezi klapkami.
Kočich v bývalém bydlišti ve své oblíbené pozici na parapetu. Takto zpravidla dráždil psa za oknem.
Na kuchyňský parapet umí „dojít“ přes židli a kuchyňský stůl. Vídám ho sedět na kuchyňském okně, když přicházím z práce. Když u stolu náhodou sedím, tak ví, že na stůl nesmí, někdy se zapomene a zkusí to, vyskočí na židli a … znáte ten překvapený výraz! Jeho pohled z židle zpoza stolu hovoří jasně: „Já tu vlastně nejsem, jen jsem se chtěl rozhlédnout!“
Další problém byl, jak nahradit jeho zvyk vyhřívání se na radiátoru. Byl zvyklý se na deskový radiátor v kuchyni natáhnout v plné délce. Když dosáhl teploty topné vody v radiátoru, stekl dolů a chladil se na podlaze. Zde to nejde. Jednak jsou radiátory žebrové a ještě navíc překryté částečně parapetem. Řešení? Má pelíšek u trubek v koupelně. Tedy ony jsou to spíše roury, které probíhají celým domem. Podlaha kolem nich je vyhřátá, takže to má skoro totéž.
A poslední, co bylo třeba vyřešit? Skrýš, kde ho nikdo nenajde. V domě o mnoha místnostech to nebyl problém, i když nemohl všude. Může se kočka ztratit v třípokojovém zavřeném bytě, kde nemá šanci se dostat do skříní? Může. Našla zadní průchod do úložného prostoru pod sedačkou. A druhý pokus? Vlezla do krabice, kde schovávám archivní výkresy. V obou případech se prozradila šustěním, když jsem ji začala po bytě hledat voláním.
Takže své vychytávky si už Kočich našel i v bytě, nemluvě o tom, že si přivlastnil i ložnici a řídí moje kroky přísným časovým režimem, který vychází z kručení v jeho břiše. Ale to je zas jiná kapitola.
