Mít velkou zahradu žádá, že nejste jen „zahrádkář“, ale objemem prací a povinností musíte být zahradník. Tedy nemusíte, když máte na to si zahradníka najmout.
Získala jsem velkou zahradu, kterou udržovali, tedy lépe – pracovali na ní – moji rodiče. Protože to byla z velké části zahrada užitná, byla to dřina. Ale měli v tom zábavu, pohyb, kombinaci s užitkem, bavilo je to a udržovalo svěží do vysokého věku. Postupem času jak jim ubývalo sil, přešly mnohé povinnosti na mě.
Nebudu zde popisovat, jak jsem došla ke zručnosti v jistých činnostech, s tím jsem se vypořádala v jedné ze svých „prvotin“. Zmíním jen to, že zahradničení pro mě nemělo žádný půvab. Najít si vášeň v dřině? Přijdete z práce, oblečete montérky a vrátíte se domů za tmy? S bolavými zády? To že někoho baví? Ani náhodou! Někde jsem dokonce četla v horoskopu, že být zemědělcem - zahradníkem, není pro mě to pravé ořechové.
Takže jsem postupně omezila část užitnou, nicméně údržba travnatých ploch, aby sousedům nelétal přes plot plevel a neměla jsem na zahradě líheň klíšťat a jiného hmyzu, moc časově úspornější nebyla, než když chodíte shrbeni v řádcích brambor a lovíte mandelinku v různých fázích vývoje.
Tedy jistý klad to mělo, můžete si dělat ohníčky, opékat, grilovat, kdy vás napadne. U těchto příležitostí se občas dostavili i lidé, kteří ke mně běžně nechodili a pozvali se tak nějak sami. Ale zahrada byla velká a mé srdce široké. A teď zjišťuji, že z těchto příznivců už dnes po mně ani pes neštěkne. Pro některé jsem ztratila kouzlo. Nedivím se, vypít si láhev vína nebo si dát pár panáků či piv u praskajícího ohně je něco jiného, než v obýváku v bytovce, to můžou i doma, nemusí chodit ke mně.
Netajím se tím, nebavilo mě to. Tedy s výjimkou počátku sezony, kdy jsem se už po prolenošené zimě těšila, že vyběhnu v dubnu se sekačkou. Ale ono vás to v červnu přejde, když pořád tráva roste, prší, roste a … chčije a chčije. Práce jsem vykonávala z nutnosti, protože byly třeba.
A pak se to jednou stalo. Při nimravé činnosti, kterou jsem z duše nenáviděla a to byl sběr třešní. Ale ne na kompot nebo do mrazáku na koláč. Při disciplíně, která se řadí mezi top 10 zahradnických dovedností. Sběr ovoce do bečky. S těmi třešněmi je to nekonečné, nepřibývá to, balancujete na žebříku, bolí vás plosky nohou. Ale byla to má iniciativa, žene vás představa průzračné tekutiny, voňavé, jemné, lahodné. Cítíte to na patře? Nebyla šizená, žádné - trochu ovoce a dolít vodou a dosypat cukr. Poctivé míry ve dvou 50 litrových sudech.
Byla to nejdražší kořalka mého života. Za malé množství si pálenice přirážejí na ceně a toho času! Ale ta byla! Poprvé jsem si dovedla při zahradnických činnostech představit dopředu výsledek. Chytlo mě to také. Stala jsem se zahradníkem a měla jsem plno plánů, co příští sezonu budu pěstovat, co musím zlepšit , co omezit, co vybudovat, jaké zahradní mechanismy pořídit. Prostě vymyslet dokonalou logistiku, aby vše do sebe časově zapadalo. Přesně tak, jak to vždy přes zimu plánovali rodiče. Marné, geny se nezapřou. Zvláště pak v poslední sezoně, kdy už jsem věděla, že to nebudu dále zvládat časově a konala jsem přípravy na životní zlom.
Že mi to přišlo zase na mysl? Teď je právě období, kdy vrcholí zahradnické činnosti, sběr jablek na zimní uložení a hlídání kvasu. A už jsem vždy s napětím vyhlížela vhodný termín, kdy opadalo listí a byl den kdy nepršelo a nebyl vítr. To je ideální den na sběr listí sekačkou. Začala jsem ráno a končila až za šera. Zahrada pak byla jak vyluxovaná. Uděláte si poslední ohýnek, hledíte jen tak do ohně, a na bolavé nohy a záda si dáte jednu, dvě „čisté“.
S úsměvem si vzpomenu, jak se rodiče radovali z úrody brambor, když dozrávaly exkluzivní kapie, rajčata, kedlubny giganty, jak otec téměř v devadesáti letech balancoval na žebříku a natahoval se pro krásné jablko, aby žádné nepřišlo nazmar. A jak jsem se já radovala aspoň z té slivovice, protože poslední sezona byl hlavně boj se slimáky a vydařil se jedině česnek, hrách a trochu cibule. Ale už to dále nešlo časově skloubit, máte jen dvě ruce a musíte se trochu zaopatřit do budoucna, tedy pracovat.
Potkala jsem známou, která se z bytovky stěhovala do domku, který jsem jim pomáhala vymýšlet. Posteskla jsem si, jak mi ta zahrada chybí, nečekala bych to. Řekla: „Tak si kup zahrádku!“. Taky mě to napadlo, ale už by to nebylo ono, pouto bylo přetrženo. Člověk musí jít dál, za něčím novým, a vzpomínat na to pěkné. Ne s hořkostí, ale s úsměvem.
Slivovici z poslední sezony si šetřím pro vzácné návštěvy a věřte, že mám i trochu té letité třešňovice, ale tu nikomu nenabízím, to je nejdražší kořalka mého života – první zahradnická.
