Vývoj posledních dnů mě donutil setrvávat doma v sedící poloze. Je to příležitost uspořádat myšlenky, fotky, kde vám třeba naskočí nějaké souvislosti. Prostě něco, na co jindy v běžném shonu není čas. Nebo jen tak se dívat z okna.
Při sporadickém nahlédnutí na FB jsem zahlédla v přehršli sdíleného nějaký citát, který začínal a končil slovy : „Nikdy se nesmíš zříci svého snu……, nesmíme přestat snít“.
Dívám se mnohdy z okna, nemám výhled dolů nikterak okouzlující, ale vidím stromy, hory, pozoruji oblohu. Plující mraky. Představuji si, hádám, co se z nebeské pěny vyloupne.
Tvář letící bytosti, která vyplouvá z mraků?
Jaké by to bylo létat vlastními silami?
Ne, tak toto není můj sen! Jsem přízemní stvoření.
Jsou chvíle, kdy je mysl zatemněná a není schopna produkovat sny. Ale vždy se rozjasní, musí se rozjasnit, aby sny vypluly na povrch, nejdřív neznatelně, postupně v celé své kráse.
Za sny se má jít, i když některé jsou neuchopitelné jako ta duha. A někdy jsou i nebezpečné.
Svěřuji se se svými sny. Nebezpečné sny má znát ale jen ten, kdo má a dává absolutní důvěru, opravdový přítel, partner. Ale i to dotváří souvislosti v chování jedince. Proč tak a ne jinak, bez této znalosti, vás ten, kdo se jen mihne vaším životem, může považovat za někoho jiného.
Někdy sen přijde, bleskově zazáří, zhasne, zmizí.
A někdy se sen probouzí postupně, nenápadně, až vás zaujme tak, že jste ochotni za ním jít.
Svěřuji se se svými sny blízkým osobám, aby mě to nutilo je neodkládat … až na někdy.
Mám své sny a nevzdám se jich.
