Protože se zdravotní stav Kočiny stabilizoval, slíbila jsem jí, že dostane parťáka, aby nebyla doma tak sama. A protože jsem nedávno psala, že každý má mít svou černou kočku, tedy i černá kočka má mít svoji černou kočku.
Začal tedy výběr potencionálních spolubydlících. Po zadání požadavku na kočku do skupiny dobrovolníků kolem psího útulku mi přišla odpověď – koček je dost. A začaly mi chodit nabídky.
Nalezená koťata, koťata v dočasné péči, koťata ve veterinárních ordinacích. Černé bylo o dvě ulice dál, nebo při cestě, kde jezdím do práce. Obě zadána. Ale jeli jsme něco vyřizovat na veterinární kliniku do Frýdku-Místku kvůli fence z útulku a tam měli dvě krásná černá koťata.
Vzala jsem si přepravku a jeli jsme. Vyřídili jsme fenku, takže jsem se dotázala na koťata.
„Víte, volala paní, že si je vezme obě“, pravila sestřička.
Taky dobře, trhalo by mi to srdce, dělit je, pomyslela jsem si. No nic zkusím to jinde.
„A nechcete jiné? Je sice ještě v léčení, ale prášky už podáte sama“, pokračovala sestřička.
A podala mi vrnící kotě. Prý je ale trochu plaché.
Tak jsem kotě, kočičku, naložila do přepravky s pokynem , že antibiotika budu podávat ještě 4 dny, ale sní je v jídle. Stručně mi vysvětlili, že ji léčili, po tom, co ji někdo přinesl k adopci, na nějaký problém s dýcháním. Má asi 6 měsíců, takže je o rok mladší, než Kočina.
Doma jsem ji nechala v otevřené přepravce a šla pro Kočinu. A nechala jsem je tak. Musí si to nejdříve vyřešit spolu. Já jsem jenom sloužící. Po nějaké době jsem se šla podívat, co se děje. Kotě zmizelo v koupelně za pračkou a odmítlo místo opustit. Kočina ji bedlivě pozorovala.
Našlo blízkou kadibudku, ale dál se neodvážilo. Tak i jídlo s lékem dostalo v koupelně.
Postupně se osmělovalo, ale nedalo se mnou odchytit, ale to není podstatné. Našlo misky s krmením pro Kočinu, kde byla přidána její. Takový apetit jsem nečekala, ale bylo hubeňoučké a naprosto drze odsunulo Kočinu od její misky. Ta se na mě jen nechápavě podívala.
„Kočino, vidíš to, nemáš s jídlem otálet, jak je tvým dobrým zvykem“, říkala jsem jí.
Kotě nacházelo skrytá zákoutí a různé pelíšky, kde je zvyklá si hovět Kočina. Ta se uraženě přesunula jinam. A na můj pracovní stůl si chodila stěžovat na drzost malého nezvedence. A byť zde už byly pokusy o společné hry, každá lehávala jinde.
Kotě bylo stále ve střehu, připravené zmizet, kdykoliv jsem se přiblížila.
Jednoho dne jsem přišla domů a bylo zřejmé, že už to mají spolu vyřešené.
A začaly spolupracovat na aktivitách. Občas to tedy vypadalo, jako po boji.
Pohoda.
Bohužel, po 14 dnech, v týdnu před Vánocemi, přestala jíst a začala zvracet. Ledva dýchala. Problém se vrátil. Následovala cesta na veterinu, vyšetření krve, rentgen, ultrazvuk, kapačky. Velké ložisko něčeho v plicích. Chemické koktejly lékařky pumpovaly do toho slabého tělíčka, byť prognóza nebyla dobrá. Takto proběhl celý týden, občas zvracela, celou dobu prospala. A dala se konečně chytit.
Na každodenní terapie si zvykla. Do přepravky chodila sama. Zvykla jsem si i já. Pokaždé, když ulehla do pelíšku, nebo aspoň do deky, když nebyla schopná nikam vyskočit, objem kapačky přemístila do pelíšku. Takže jiné hospodyňky před Vánoci perou záclony a povlečení a tak různě, já kočičí pelechy a deky.
Její stav se nepatrně zlepšil, ale nemůže sama jíst, má ještě nějaký zánět na jazyku. Před svátečními dny jsem nafasovala dávky antibiotik v injekcích. Nevím, kolik skončilo v ní, ale neskončilo všechno mimo, tím jsem si jistá. Jednu jehlu mi ohnula. Dnes jsem se po aplikaci o stříkačku píchla sama.
Za krmení injekční stříkačkou mě už asi také nenávidí. Ale Kočina cítí, že se její stav zlepšuje, už ji začala trochu pokoušet. Ale také ji pečovatelsky očistí, když má ubryndaný kožíšek od toho, co nám upadne mimo.
Bojuje, nakonec, ta ohnutá jehla je toho důkazem. Bojuj malá bojovnice. Bojuj, Koči, budu bojovat s tebou. A věř, že já nerozdávám sliby zbůhdarma. Sliby se totiž mají plnit pořád, nejen o Vánocích.
