Jako dítěti mi bylo vštěpováno, že pracovitost, skromnost, zodpovědnost a trocha předvídavosti vedou ke spokojenému životu. Ruku v ruce s těmito zásadami šla i spořivost. Neprohýřit své první výplaty a samozřejmě od počátku si odkládat. A podílet se finančně na chodu domácnosti, kde bydlím.
Tato výchova mě sice do začátku produktivního a samostatného života vybavila poněkud naivním pohledem na svět, ale život mě otřískal, naivita byla potlačena do přijatelných hranic a naučilo mě to trochu uvažovat dopředu. Dnešní mladé generaci tyto zásady musí připadat jako z jiného světa.
Mladí zvládají technické vymoženosti, nad kterými kroutím hlavou, mají možnosti, o kterých se nám, starším, ani nezdálo. Cestovat, studovat třeba v zahraničí, pracovat v zahraničí, podnikat v něčem, co je baví. Mají příležitosti a jsou takoví, kteří je dokážou využít. Před takovými klobouk dolů, byť jsou mladí, draví a na trhu práce jsou nebezpečnou konkurencí.
Ale jsou i takoví, kteří tyto možnosti nechtějí využít. Ale chtějí využít toho, že dnes máme demokracii, tedy v jejich volném překladu: „Mohu si dělat co chci“. K čemu zodpovědnost, předvídavost, k čemu pracovitost? Proč se starat, co bude, až bude… Pracák a dávky to nějak pořeší na drobné životní požitky, bydlení a strava zdarma na „mamahotelu“. Přece nemůže někdo chtít příspěvek po nezaměstnaném!
Je složité v dnešní době, kde na každém rohu čekají lákadla, ochránit dítě od vlivů „dobrých“ kamarádů, kteří umí rozbourat základy výchovy tak, že z dobrých mravů nezůstane kámen na kameni?
Jsem svědkem marného boje zoufalé matky, která si stále klade otázku: „Kde jsem udělala chybu?“
Snaha dopřát dětem vše, co si jen přály? Samozřejmě v rámci finančních možností rodiny. Aby se necítily méněcenné před dětmi majetnějších rodičů? Zastavit včas rozmazlování prarodiči? Nikdo jim nevysvětlil, že za svoji budoucnost budou jednou zodpovědné samy? Prioritní byly vždy plné talíře. A možná nikdo v rodině nepovažoval za nutné vysvětlit dětem, že když chci něco mít, koupit si, není samozřejmé, že si na to půjčím. A když už nejsem schopna našetřit, musím mít velmi dobře promyšleno, jak budu půjčku splácet. Že není samozřejmé stále sypat do natažené ruky.
Nemám kompetenci hodnotit nebo snad kritizovat systém výchovy v rodinách. Ale někde se asi stala chyba, když výsledkem výchovy potomků je spokojeně vegetující příživník nebo jedinec, který je sice pracovitý, ale který neumí své schopnosti prodat a podléhá zřejmě dobrým radám kamarádů: „To je dobrý kšeft, na tom se dá vydělat!“ Který nemá elementární finanční gramotnost a který snad nechápe, že nemůže utratit víc než vydělá? Který si nedokáže ani spočítat kolik vlastně utratí?
Copak si musí pořizovat byt, když nemá takovou práci, která mu zajistí, že to bydlení zvládne splácet? Dokonce si na to půjčí a zadluží se na budoucí roky? Když nedokáže plánovat snad ani na týden dopředu? Když má holý zadek? Žádný problém, přece je zde rodinný majetek, zástava nemovitostí je také řešení. Co se stane, když nebude mít na splátky? Půjde a zas natáhne ruku? To si myslí, že výraz „postavit se na vlastní nohy“ spočívá v tom, zajistit si samostatné bydlení, ale nechat se dále sponzorovat? To se nemůže poradit s někým, kdo má trochu přehled? Ne, jsou mladí a vědí všechno nejlépe!
Je mi líto utrápené matky, ale pomoci si musí v rodině sami a naučit se nezdárníkům občas říci NE! Napadá mě oblíbená věta mojí mamky, která by na tuto historku reagovala slovy: „Malo ich rubali“. Asi je zbytečné hledat chyby ve výchově z minulosti, důležité je aby začali přemýšlet a zabránili dalším nepředloženostem svých potomků. Nebo si snad myslí, že tak jako všichni radostně brali, když bylo co, se o ně tito lidé radostně postarají, až nebudou moci? Nikdo není nesmrtelný.
Ale možná je to dáno tím, že jsem si nikdy nedovolila půjčit si od vlastních rodičů peníze a už vůbec ne hazardovat s jejich majetkem. Nechápu myšlení některých mladých, asi už jsem fakt stará. Ale přijde mi jako nepoměr, že jsou schopni ovládat různé technické výstřelky, ale nejsou schopni spočítat si, obrazně řečeno, kolik je dvě a dvě. A o to víc mě zaráží, že ten selský rozum nedokáže používat ani moje generace.
