Při hledání něčeho důležitého v počítači jsem narazila na zvláštní soubor, na jehož obsah jsem si nemohla vzpomenout. Tedy jsem ho zvědavě otevřela. Jaké bylo mé překvapení, když jsem tam objevila svoji fotku.
Tedy přesněji profesionální portrétovou fotografii, kterou jsem si musela nechat vyrobit na příkaz zaměstnavatele. Jako prezentační foto na webové stránky firmy. Ne tedy, že by to bylo kdovíjak umělecké dílo, tedy zvěčňovaným objektem, technicky je vyvedená dobře. Ale přestože objekt na fotce má pytle pod očima, vrásky, hnáty křivé, tedy zuby křivé, jen tu plachetku přidat, považuji ji za jednu z mých nejlepších portrétů.
Proč, i přes výše vyjmenované nedostatky? Úsměv, zářivý úsměv, který vzešel z velmi upřímného smíchu. Pamatuji si, jak mě paní fotografka, zralá příjemná dáma, stylizovala, do nějakého tvaru. Pokusů bylo asi pět. Ale pořád to nebylo ono, zapředly jsme diskuzi na téma věku a když mě chtěla dostat do pozice, kterou moje hybnost už nedovolovala, vtipně jsem to okomentovala, ona hezky zasmečovala odpovědí, počíhala si na správný moment a už to bylo. Smála jsem se ještě, když jsem z ateliéru odcházela. Moc spokojená výsledkem.
Je to zřejmě umění dobrých portrétistů dostat z objektu emoce. Upřímné, které dají tváři nějaký výraz. Radost, tajuplnost, důvěryhodnost, bolest, smyslnost? A co já vím, co ještě? Aby výsledek stál za to, aby o člověku třeba něco sdělil, aby to nebylo jen sterilní foto s nuceným úsměvem, který má možná signalizovat, že je daný objekt happy. Ale mnohdy to tak není a výsledek je, jak to říci kulantně, nedokonalý, chybí mu upřímnost. Zářným příkladem je móda selfie. Každý chce být portrétista.
Přemýšlela jsem, jestli je to složitější dnes, kdy se zachycuje fotoaparátem setina vteřiny v ten pravý či nepravý okamžik. Nebo dříve, kdy fotoaparáty nebyly a objekty seděly malíři třeba dlouhé hodiny. Představuji si, že malíř musel a uměl navodit nějakou atmosféru, aby objekt „něco“ vyzařoval, aby to nebylo jen takové plytké, povrchní.
Přemýšlela jsem, jak je asi složité vyjádřit obrazem emoce někoho, kdo prožívá životní štěstí, kdo životní tragédii, někoho kdo je pyšný a přesvědčený o své výjimečnosti, někoho, kdo všechny přesvědčuje o své dobré vůli, ale přitom přehlíží ty, co ho měli rádi. Někoho, kdo se usmívá, ale do zad by vám zaťal sekyru, nebo vám závidí třeba i ty vrásky kolem očí.
Věru, zajímalo by mě, jestli by můj portrét, malovaný umělcem přesnými rychlými tahy, tužkou, či uhlem, vypadal třeba takto?
Chtěla bych si někdy zkusit zachytit okamžik upřímných emocí. Ale asi se mi to tak brzy nepoštěstí. Jednak nevím, kdo by mi trpělivě poseděl modelem a také nemám tu pravou techniku, kterou to žádá.
Tak zkouším portrétovat alespoň zvířátka. Jsou z valné většiny fotogenická a berou focení zodpovědně vážně. Pokud se tedy nechají portrétovat.
Někdy až příliš vážně. Black se tváří, jako já na nové fotce na občanském průkazu, která se pořizuje přímo na úřadu. Tedy mám trochu menší uši.
Někdy nevíte z které strany to má čumáček, či odvrácenou tvář.
A na závěr focení…
… samozřejmě dostanou odměnu!
