Letní hice, co? Možná už skončí, ale i tak – pijete dost nebo málo? A co pijete, dneska si můžete vybrat z ledasjakých tekutin nealko i alko. Máte správný pitný režim?
Nedávno jsem četla článek, že průměrně polovina lidí si dává alespoň někdy nealko pivo, nebo nízkostupňové pivo, či radler.
Přišla jsem nealkopivu na chuť. Tedy s volantem v rukou, a já striktně dodržuji i s řídítky kola, vám nic jiného nezbude. Mohu-li si vybrat pak Birell polotmavý, když není, tak světlý. Jakolimonádové mě neberou.
Občas si udělám zásobu i v práci, v kanceláři, kde už jsem měla letos maxim 33 stupňů, je to vítané osvěžení. Jenže si je dávám do firemní ledničky, sice do svého šuplíčku, ale kolegům to nevadí. Zřejmě dle hesla – co je moje, to je tvoje a naopak. Zajímavé, že na jogurty mi nechodí. Takže si musím vystačit s vodou a čajem.
Bavím se, když vidím po městě v hicech pobíhat lidi s láhví vody. Někdo tak činí, ze zdravotních důvodů, někdo pak na základě doporučení výživových specialistů, že má vypít 3-4 litry vody. Dámy případně z kosmetických důvodů, protože kdyby nezalévaly pleť, měly by ji brzy vrásčitou, povislou a přebytečnou, jako psi šarpejové. Také jsem četla, že to až tak úplně dobře není.
Vzpomínám na rodiče. Pracovali na zahradě, na poli, hic, nehic. Prostě, když se sušilo seno, tak se muselo. To už byla událost, když mamka přišla do kuchyně se slovy: „Mam jakusi žizeň“. A napustila si z kohoutku 2 deci skleničku a vypila ji napůl. A do vysokého věku, v podstatě do smrti, měla pleť, jak dětskou prdelku. A neumřela na nic, co by souviselo s pitným režimem.
Když šli s taťkou na výlet na hory, a lítali po nich až do mamčiných skoro 85 let, dali si na kopci, pokud to šlo – mamka kafe a taťka pivo. Na celodenním výletu měli s sebou tak půl litru čaje, ale aby zapili svačinu.
A když už jsme u toho piva. To je dobrý nápoj, když se konzumuje s rozumem. Bo vitamíny a tak, však víte.
Pamatuju, před lety, na jednoho architekta, který mi dovezl práci – projekt na rozpočet. Bylo to v době letní, dům v rekonstrukci, čekalo se na výměnu oken, slunko pralo i do mé, tehdy improvizované, kanceláře. Teklo z něho, nabídla jsem mu vychlazený Birell, byl autem. S díky odmítl, že už jede domů a že pak jde na pivo, že si potřebuje „udělat žízeň“. To je velmi dobrý zvyk, také ho od té doby občas praktikuju.
Když se pije s rozumem, tak asi není problém. Ale jsou situace, kdy zjistíte, že rozumem už nezvládneme nic. To se tak jednou dozvíte, že osoba velmi dobře známá, pije dnes a denně už desítky let, aniž si toho někdo všiml. A že jí to začíná komplikovat život. Léčba? Jenže ambulantně nemělo smysl a léčbu v ústavu odmítla. Když není vlastní vůle, nikdo nemůže nutit, přemlouvat. Nepomůže to.
Začala jsem se zajímat o tuto problematiku. Bavila jsem se s kolegou, který má známé v lékařských kruzích.
„Víš, co dnes pije lidí? A nejsou to žádné socky, jsou to doktoři, manažeři a léčí se.“
Důvody? Stres, zodpovědnost, problémy, berlička pro vyšší sebevědomí, žal, samota, nuda, nemoc …? Kdo ví?
A také občas pozoruji, že jsou takoví, kteří se na pijáky, i příležitostné, dívají přes prsty. Vidím to třeba v útulku, kam chodím venčit, že si občas přijde pro pejska někdo, kdo nevypadá jako manekýn, jako někdo, kdo ovládá všechny zásady slušného chování a etikety a nemá IQ 120. Co je na tom, že přijde v montérkách, nebo jiném pracovním oděvu. Když třeba jde z práce, protože by to jinak nestihl? A kdo ví, proč si někdo takový pro pejska přijde. Protože potřebuje hlídače, parťáka, společnost? Protože je sám a je mu smutno? Samozřejmě, že jsou výjimky, ale nelze všechny házet do jednoho pytle. Nikdo neví, co má ten druhý v hlavě.
A na závěr jednu historku o dámě, která je taková slušná, distinguovaná, má ráda svůj zajetý styl života, ničím a nikým si ho nenechá nabourat. A také na osoby rozjívené, hlučné, ovíněné, či jinak excentrické pohlíží z patra.
Potkala před obchodem spolužáka z let školních.
„Jé, nazdar, to jsem rád, že tě vidím po letech. Jak se máš? Tož když jsme letos měli ty narozky (60), tak bychom to měli zapít, ne? Že nikam nepůjdeš? Tak počkej, já něco koupím.“
A vběhl do obchodu, přinesl slivovici od Jelínka a otevřel ji. Dáma se vzpouzela, ale nic platno. A tak spolu kráčeli odpoledním městem k jejímu bydlišti. Občas se zastavili a přihnuli si přímo z láhve, na střídačku.
V tu chvíli jí došlo, že okolojdoucí lidé, ji třeba také považovali za alkoholičku. Ale to, že se chtěla na místě propadnout hanbou stejně nikdo neodhalil. Tož dala si, no a co?
A víte co? Já si jdu udělat žízeň. Přestalo pršet, tak rychlé kolečko na koloběžce zvládnu. To pak bude o to víc chutnat.
Tak si taky dejte.
Třeba tak?
Nebo tak?
Každému dle gusta a libosti.
Na zdraví!
