Poslední dobou jsem zaznamenala v okruhu mně libých a čtivých autorů na blogu, že několik článků bylo na nostalgickou notu. Vévodilo vzpomínání na různé dobroty našeho mládí a pochopitelně to bylo i o lidech i zvířátkách.
I mně popadla poslední dny nostalgická. Před rokem jsem zde psala, že mě opustil Kočich a prohání se za Duhovým mostem.
http://pavliskova.blog.idnes.cz/c/453566/posledni-odlesky.html
I když, jak jsem pronikla do jeho mentality, spíš ulehl někde pod nějaký keřík, aby měl záda chráněná z jedné strany a netáhlo mu na ně a z druhé strany nechal slunce opírat se svými paprsky do jeho černého kožichu. A slastně chrněl.
Tedy přesně rok, po oné smutné události, jsem se vypravila na hrobeček, který je v místech, kam chodívám venčit psy z útulku. Ale venčit jsem nešla, bylo lezavo, poprchalo, i když mi to jindy nevadí. Prostě to bylo Kočichovo odpoledne.
Zavzpomínala jsem, jak se mi vyvaloval na mojí pracovní židli a se zvláštní zarputilostí ji, zvláště v neděli, kdy jsem vyvařovala zásoby na týden, nehodlal opustit.
Tedy do doby, než jsem donesla vařené kuřecí kůžičky a kousek masa.
Pak mi milostivě udělil volno a dal pokyn, ať opustím domácnost a jdu venčit, protože on se chce v klidu konečně vyspat.
A přesunul se na některé ze svých oblíbených míst.
„Neotravuj pořád s tím focením!“ jakoby říkal.
Vzpomněla jsem, jak příjemné bylo, když se večer rozhodl ně dotlačit v příslušnou hodinu do postele a dbal tak o můj zdravý životní styl. Pak se mi rozložil na hrudi, tlapičky s nabroušenými drápky položil blízko krční tepny a předl.
Taky jsem měla návštěvu, která je zvyklá na plno chlupáčů kolem sebe. Psy, kočky.
„To máš tady divné bez zvířátka!“ pravila.
No mám, sama to cítím, že je to takové smutnější. Celý život jsem žila obklopena zvířátky a teď najednou nic.
Už nějakou dobu mi hlavou víří myšlenky, že bych nějakému novému kočichovi dala domov.
Tak jsem to Kočichovi na hrobečku řekla. Když jsem odcházela, slyšela jsem zahřmění. Ale takové nevýrazné, jako v dáli. Tak bylo hnusně, pršelo, všude kolem šedavá deka. A proč by nakonec v březnu nemohlo hřmít? Ale za moment znovu a znovu. Tak to už bylo zvláštní. Už mám ověřeno, že některé signály člověk nemá a nesmí podceňovat.
Že by mi tak Kočich dával najevo, že souhlasí? A pak mi to došlo. Hromy, blesky, to nebude souhlas, on se zlobí.
Protože mu pořád říkám on – Kočich a přitom to byla ONA důstojná dáma. Tak mi to Kočichu promiň, byla jsi fajná kočka.
