Náhodně mi jednou v upoutávkách pod blogem padl zrak na odkaz na stránky o běhání. Protože se ze mě, z nutnosti, stal nadšenec v tomto oboru, se zájmem jsem stránky otevřela.
Již při prvním pohledu jsem usoudila, že bude potřeba setrvat na stránkách déle, abych správně, teoreticky vybavena, přenesla své poznatky do praxe.
Tedy technika běhu – mám za to, že je v mém provedení správná, mírně předkloněná osa, tělo v rovině, žádný rohlík. Lokte podél těla v pravém úhlu. Netrpím „dámským“ nešvarem a nekladu nohy před sebe jako modelky na molu. Hlava vztyčená, pohled upřený vpřed – ke světlým zítřkům. Začínáme joggingem, kdy při poklusu jsem schopná konverzace. Postupně zvyšujeme tempo. A to je už běh.
A nyní představení mé praxe. Začala jsem běhat se psy při venčení v útulku. Tedy zpočátku to byl běh indiánský, většina trasy byla chůze, později něco na způsob joggingu, kdy jsem byla schopna klusat delší úsek bez přerušení a na psa při tom bez problémů mluvit. V současné době už se to tempem blíží běhu, protože psi zjistili, že jsem schopná přidat a aby člověk vyvenčil co nejvíc pejsků a zároveň je neošidil o „jejich“ trasu, musíme prostě zrychlit tempo. Zvláštní je, že s některými venčiteli jsou schopni jít spořádaně. Vezmu-li některého psa já, byť je to nováček, okamžitě nasadí vražedné tempo. Asi si mezi sebou řeknou: „Když se rozběhneš, poběží, když škubneš, ona přidá!“ Děkuji pěkně! Tedy mám za to, že už běhám, protože jsou situace, kdy prostě „pajšle“ z důvodu tempa nestíhají dýchat, natož mluvit. Naštěstí pejsci mají technické pauzy. Značkování a tak různě … tedy stačím vydechnout. Správněji … nadechnout se.
Něco k technice. Osa je v přímce, lehce nakloněná, ale dozadu. Když totiž pejsek zabere a začne sprintovat, je potřeba se zapřít a brzdit. A to by s osou nakloněnou dopředu mohlo dopadnout tak, že skončíte na ústech. Ruce se míhají podél těla? Jedna ano, ta volná. Ve druhé, zpravidla pravé, mám vodítko. Ruka je v pravém úhlu. Stále připravena na nárazové zrychlení psa. Na pravé už budu mít vypěstován pěkný biceps. Do levé si moc vodítko netroufnu dávat, protože rozběhnutou psí hmotu nemám sílu levačkou zadržet, tělo jde do rotace a … au, křížové vazy v koleně!
Nohy kladu, kam stíhám, tedy před sebe ne, to bych opět skončila na ústech. Takže žádný pohled upřený do dáli, ale na psí zadek a částečně pod nohy. Otázku kolen, které mě opravdu zázračně přestaly bolet, i přes tuto zátěž, jsem otevřela v tradičním rozhovoru se svou fyzioterapeutkou. Vysvětlila mi, že během po různém terénu, se klouby naučily vyrovnat, nebo vytvořit nějakou vnitřní stabilitu a posílilo je to. Nebo tak nějak. A taky je to o mé „správné cestě“, že?
A že jsou to terény různé, na to vemte jed! Když se pejsek rozhodne, vláčí mě za sebou po asfaltu cyklostezky, tu seběhne do pole na pěšinu, přes kaluže, bláto a louku, po kamenitém úseku kolem řeky. Díky tomu se mi zlepšila koordinace pohybů a rovnováha, že bych i ve Star Dance musela uspět.
Dále jsem se dozvěděla, že je další metoda běhání, na intenzivnější záběr. A to je běhání s trekovými holemi. Že prý je to o dost náročnější. No, mám za to, že horší než s tím psem to být nemůže. Tomu říkám šichta!
A samozřejmě oblečení. Na běhání bez funkčního prádla a dalších vrstev zapomeňte! Souhlasím. Už dříve jsem pochopila, že čím intenzivnější pohyb vyvíjím, tím je toto speciální oblečení užitečnější. Ale jeden problém zde přece jenom je. Nejhorší je toto období. Ani zima ani teplo, až bude mrznout, vychytá se to lépe. Když jdete běhat nalehko, zpravidla vyběhnete z domu a poklusem se k němu zase vrátíte. Já musím nejdřív do garáže pro auto. To v lehkém běžeckém zmrznu. Takže nahoru se nabalit do něčeho teplého. Po „tréninku“ cestou domů v autě vychladnu a z garáže je mi už zase zima. Takže vrstvím poněkud zvláštně, ale účelně.
A nakonec výživa – než odjíždím do útulku, nachystám si do pamlskovníku piškoty. A něco jich strčím sobě do pusy. Pejskové se nedozví, že jim to žeru. Na poli už jim neujídám. Ale energie musí být.
Nedávno se mě někdo zeptal: „ A chodíš běhat i bez psů?“ Ano vloni jsem byla 3x ve vánočním volnu a pak hned v novém roce jednou. Pramenilo to z výčitek svědomí nad nemírnou sváteční konzumací.
Efekt to nepřineslo žádný, ale vyzkoušela jsem si pocit a správnou techniku „běžce“. Nalehko, nikdo vás netáhne, nikdo vás nebrzdí, nikdo vám nekazí techniku. Možná by se mi to i zalíbilo. Ale je to tak trochu sobecké. Věřte, že běhání s chlupatými sparingpartnery se to nevyrovná!
