Vloni jsem oslavila významné životní jubileum a jak pozoruji stav populace v mé věkové kategorii a občas loupnu pohledem do vitrínky s těmi, co odešli, uvědomuji si, že dožít se ve zdraví každých dalších narozenin je hodno vděku a úcty. K sobě.
Rozhodla jsem se, že si vytvořím novou tradici. Pokud to půjde, udělám si v narozeninový den volno, udělám si „den pro sebe“ a nějak příjemně ho strávím. A tak jsem také letos poprvé učinila.
Zjišťuji, že pro obnovu duševní rovnováhy od jisté doby nepotřebuji žádné náročné či delší dovolené. Stačí mi den, dva bez běžných starostí a problémů, kdy dokážu vypnout a nic z toho každodenního si nepřipouštět. Absolutně bez chyby byl prodloužený víkend, který jsme si s letitou kamarádkou dopřály v lázeňském městě na oslavu toho, že jsme se dožily významného životního jubilea. Bez žádných procedur a předplacených balíčků, jen tak, co se nám zrovna chtělo. Vypnout, zaposlouchat se do nočního, či brzce ranního ticha, pozorovat svěží ranní přírodu (jsme obě ranní ptáčata). A samozřejmě normálně poplkat, ale zamyslet se také nad tím, co člověk běžně a kdekomu neříká. Bonusově to bylo vylepšeno tím, že nás její manžel čekal po návratu s nedělním obědem.
Už vím, že na mě takovým uklidňujícím dojmem působí i vycházka v oboře blízkého hradu, nemusím jezdit nikam daleko. A zároveň je tam výborná hospůdka, kde jsme si s výše zmíněnou pak daly schůzku na skvělý pozdější oběd.
Prošla jsem se v oboře, jako vymalované spadaným barevným listím a rovnala si myšlenky. Naučila jsem se poslouchat, co mi říká tělesná schránka. A jak mě nedávno poučila jedna z mých známých čarodějnic, to, že mě něco někde bolí, signalizuje, že člověk má nějaký problém v duši. Zpětně jsem se nad tím zamýšlela, protože (a to musím zaklepat) v porovnání s předchozími lety mě nebolí téměř nic. A dospěla jsem k jistotě, že na tom něco bude.
Názorně vysvětlím. Nějakou dobu jsem trpěla tím, že jsem měla úplně stažené svalstvo kolem krční páteře a ramen. Proč? Ramena nesou břímě života a zodpovědnost. Příliš jsem si připouštěla zodpovědnost za životy druhých. Někdy jsem měla pocit bezmoci, že nemohu nijak pomoct lidem, na kterých mi záleželo Bolesti v oblasti beder a kříží – existenční obavy, přílišná upjatost na problémy minulosti. A bolest kloubů, kolen – tvrdohlavé ego, hrdost, neústupnost, zášť. A také neschopnost změnit životní směr. Dalším problémem je nespavost, ale ta má vícero příčin.
Nechci se příliš chlubit, ale po tom, co jsem si vloni dopřála terapii šokem, tedy přesněji řečeno, na mé tehdejší fyzické možnosti extrémní dávku pohybu, se mi začalo v hlavě leccos měnit. A že to byla proměna úspěšná, uznala i moje fyzioterapeutka, která měla vždy velký problém uvolnit mi svalstvo na zádech. A najednou to šlo, dokonce mě pochválila a vyzvídala, co jsem pro to udělala. Vlastně nic, jen jsem začala myslet jinak. Přestala jsem na sebe přenášet zodpovědnost za druhé, za něco, co nemůžu ovlivnit, s egem já problém nemám, nedělá mi problém uznat životní prohru či omyl, dokážu se přizpůsobit, ale hlavně – našla jsem si nový smysl života, novou cestu. A tvrdohlavě lpět na něčem, co jsem dříve považovala za neřešitelný problém? Většina jsou prkotiny.
To víte, že mě občas kolena zabolí, ale spíše je to díky neopatrnosti při pohybu. Ale není to ta permanentní neustupující bolest. To je ono – nová cesta! Jistěže mi někdy ztuhnou ramena i kříže, bedra. Většinou je to však po tom, co se dozvím neradostné perspektivy v zaměstnání, případně na sebe omylem beru vinu za neschopnost druhých. Ale to zas přejde, člověk nesmí být vztahovačný a něco si nesmí příliš připouštět.
Tedy naučila jsem se zrelaxovat mysl, poslouchat a naslouchat signálům těla. Naučit se jim rozumět a najednou se vám uleví. Na těle i duši. Nebojovat se sebou ani s druhými, nelpět zatvrzele na něčem, co už dávno vyčpělo a co nelze změnit. Proč dávat najevo zlobu a zášť? Ukázat vstřícnost a ochotu chutná daleko lépe. A lépe se potom cítíte. Zbytečně se neužírat něčím, co stejně nemohu ovlivnit. Přijmout život takový jaký je a vážit si ho.
Ale ten jediný narozeninový den věnuji tomu, že se pochválím a odměním. Třeba dobrým jídlem a dobrou společností. Za to, že moje nová cesta je správná. Asi ano, klouby už mě nebolí.
