Po několika dnech inverzního počasí se zázračně ukázalo dopoledne sluníčko. Ale bylo to na hraně, kousek dále již opět číhala inverzní nízká oblačnost.
inverze číhá nedaleko
Vkrádal se mi na mysl název - Cesta za nadějí, ale protože vím, že tento název použila už dříve jedna autorka, jejíž tvorbu nepatrně znám, vystačím si se zkrácenou verzí.
Je to jako v životě, někdy máte sluníčko v duši, někdy nedefinovatelný pocit zmaru. Vždy je to o tom, co člověk aktuálně prožívá, jak je schopen se s nástrahami života vyrovnat.
V poslední době se kolem mě množí příběhy blízkých a známých, které nejsou zrovna ideálem lidského bytí. Jsou to příběhy přestárlých, o které se musí postarat blízcí. Tedy přesněji řečeno, nemusí, ale chtějí. V souladu se svým morálním cítěním. Jsou to pocity marnosti. Máte dobrou vůli postarat se o své blízké, ale s ohledem na to, že dnešní systém neumožňuje bezproblémovou možnost takto učinit, protože ve většině případů musíte být ekonomicky činní, jediná možnost je umístění seniorů do pečovatelského zařízení.
Kdo již s něčím podobným přišel do styku, netřeba vysvětlovat. Ti co doposud ne, buďte rádi. Ale začněte se zajímat, jaké jsou možnosti umístění seniorů do podobných zařízení, kde vám jsou schopni přijmout seniora zdravého, nebo naopak seniora, který se není schopen postarat sám o sebe, nebo ve své podstatě není už schopen korigovat své činy, už je nevnímá. Nebo naopak vnímá, ale je do dalšího života vybaven papírem „na hlavu“, který znemožňuje umístění mezi „normální“ populaci. A míst ve speciálních ústavech je žalostně málo.
Jsou to také příběhy lidí, kteří se musejí například sami vyrovnat s těžkou nemocí, nebo s nemocí blízkých. Pak je to o tom, že ten zdravý jedinec by měl, nechci přímo použít výraz „musí“, mít tu větší sílu a odolnost nést na svých bedrech tíhu vztahu a dodávat energii a víru nemocnému. Že se vše obrátí k lepšímu. Je zde pochopitelně i nejhorší varianta, že slyšíte verdikt – neléčitelné. V každém případě by ale měl, v ideálním případě oba, i s nemocným, věřit na zázrak. Alespoň v tom duchu, že varianta nejhorší se dokáže přeměnit ve variantu snesitelnou. A varianta s malou nadějí se dokáže změnit v reálnou optimistickou verzi.
Sama, ze své zkušenosti, mám ověřeno, že pokud uvěříte, dokážete se přesvědčit o té lepší variantě. Pak už ale nesmíte pochybovat. A není podstatné, jakou formu zvolíte. Může to být i verze intimní večerní motlitby. S vírou to ale nemá nic společného. Je to o přístupu k životu, k tomu, že naděje existuje stále.
Pro nemocné a zvláště pak zdravé, nositele optimismu, je to obrovský nápor na psychu. Je to únavné, deprimující, devastující. Paradoxně, dle mých zkušeností, mi připadá více duševně vyčerpávající návštěva nemocných ve zdravotnickém zařízení, než když máte nemocné doma. Ale je to individuální. Známý nedávno řekl, že kdyby tyto stavy musel řešit celý den doma, pak do ústavu odvezou dříve jeho.
Je obrovské štěstí, že máte kolem sebe lidi, kteří jsou ochotni naslouchat. Je to v prvé řadě rodina, ale i dobré blízké duše. Po prvotním šoku, kdy se člověk vzpamatovává z nárazu na psychiku, kdy se člověk uzavře do sebe a snaží se zodpovědět otázky: „Proč právě já, proč můj blízký…?“, je úlevné, když ty negativní pocity dostanete ven. A máte je komu sdělit, někomu, kdo je ochoten poslouchat. Jen poslouchat.
Někdo to neumí, otevřít se, někdo se to naučí. I mně trvalo nějaký čas se srovnat se zodpovědností. I já jsem byla přesvědčená, že cizím do toho nic není, i já se učila o svých pocitech mluvit. Ale víte, jaká je to úleva, když tu skořápku v sobě necháte puknout, necháte to všechno jít ven, pryč, uvolnit myšlenky pro to pozitivní?
A ať už to vše dopadne jakkoliv, věřte, že všechno špatné přejde. Všechno nějak dopadne a pokud má člověk víru v život a chuť do života, je to poloviční úspěch. Pokud máte motivaci v rodině – děti, vnuci, je to příležitost a šance bojovat. Bojovat kvůli někomu. Tím spíše máte motivační odpověď na otázku plnou beznaděje:.„Proč?“.
Je to jako ta cesta za sluníčkem. Někdy se objeví neočekávaně, někdy vidíte, že se těžce dere přes mraky, někdy se neukáže vůbec. Já už vím, že cesta za sluníčkem (a nadějí) je nesnadná, ale nesmím se vzdát naděje. Naděje by neměla umírat poslední, naděje by neměla umřít nikdy.
