Čas od času zaměstnavatel upustí drobky, aby si zaměstnanci trochu užili, stmelili kolektiv a zvládli něco zkonzumovat na útratu mateřské firmy.
Nemám ráda firemní akce. Nějak už nemusím pozorovat skelné pohledy kolegů, zhoršující se artikulaci, v momentě, kdy se zesílí hudba a pánové začnou loudit taneček, odcházím. Vyrovnávat jejich stabilitu nebo nerozumět, neslyšet, co vlastně říkají? Nejsem abstinent, ale na akce v mateřské firmě jezdím autem. A když nepiju, tak se většinou přežeru.
Nicméně nedávno jsem byla nalákána na pivo a klobásu zdarma jako doprovod na firemní akci v roli náhradnice za nepřítomnou členku rodiny. Pozvala mě bývalá kolegyně na společný výšlap se zaměstnanci prosperující firmy, na kopec, který vidí ze svého pracoviště. No to přece nemůžete odmítnout!
Vypadalo to slibně, den jak malovaný, podzimní příroda se předváděla v celé své kráse. Kopec láká i nově postavenou rozhlednou.
Vlak praskal ve švech, turistika je populární, zvláště v takovém počasí. Cesta od konečné stanice vlaku se vinula údolím, pomalu stoupala a probíhala přesně tak, jak to na podobných akcích chodí. Potkávali jsme její kolegy a známé. S některými se zastavíte a někteří začínají nalévat „po kalíšku“. V klidném tempu jsme došli na vrchol, vyškrábali se na rozhlednu, vonící novotou, pokochali se výhledem do kraje. Ten až tak dokonalý nebyl, částečně zakalený mlžným oparem a částečně smogem.
A pak se všichni spořádaně zařadili do fronty s nafasovanými lístky na občerstvení pro sebe a doprovod. Usadili jsme se s kolegy z její kanceláře u stolu na sluníčku. Doprovod tvořily děti, psi, manželky, přítelkyně nebo bůhví kdo. Zábava se rozproudila, klobásky i pivo mizelo, likvidovaly se zásoby poživatin a přinesené lihoviny, vytahovaly se další lístky na příděl, neboť někteří kolegové se nezúčastnili, tak aspoň solidárně poskytli lístky. Přece to tam nenecháme, když je to zadarmo! Postupem času někteří začali vrávorat, kávu mi při neopatrné manipulaci vylila bývalá kolegyně. A čtvrtou nožku klobásy už bych nedala. Využila jsem chvilkové nepozornosti okolo sedících a podstrčila jsem klobásu do tlamy procházejícího vlčáka. Zajedl ji i chlebem.
Pomalu byl zavelen rozchod, někteří měli ještě odpoledne jiný program. Došli jsme v pohodě na nádraží a po zasprintování v poslední rovince jsme chytili odjíždějící vlak.
Dojela jsem domů, udělala jsem si ještě krátkou procházku, ať využiji slunečného dne a pak se věnovala doma povinnostem. No a večer mě začal tlačit žaludek. To ty klobásy! Jako kámen! Co holduji spíše zdravější a lehčí stravě, už se žaludek takovému náporu brání. Noc byla bezesná, raději jsem o půlnoci, po marném převalování se, vstala, místo žaludečního likéru si uvařila mátový čaj a šla pracovat.
Ač byla následného dne neděle, musela jsem do práce. Nevyspaná, s bolavým žaludkem, činnost za moc nestála, tedy jsem to zabalila brzy a šla si ještě zaběhat se psem do útulku s představou, že když se pejsek rozběhne, rozhýbou se mu střeva a … udělá se mu lépe. Tedy u mě to tak nefungovalo. Po poledni se mi za pomocí nějaké „chemie“ podařilo žaludek stabilizovat. Lepší by byla žaludeční, ale dejte si, když jezdíte autem. Odpoledne jsem navíc slíbila zdvořilostní návštěvu u rodiny, kde se v nedaleké obci konal tradiční „krmáš“, nebo hody, nebo jak tomu kdo říká. Prostě taková ta akce, kde sedíte a jíte a pijete.
Po příjezdu tam, mi byl nabídnut opožděný oběd. Ani náhodou! Požádala jsem o mátový čaj. Dostala jsem luxusní, z čerstvě utržené byliny ze zahrádky. Protože jsem měla hlad jako ten vlčák, kterému jsem předchozího dne přepustila svoji porci, ochutnala jsem s obavami jeden tvarohový koláček. Ještě se mě ptali, jestli mě to nelákalo na kolo, když bylo tak krásně? A jak! Měla jsem radši jet někam na kole, než sedět na návštěvě a trpět, že si nic nemůžu vzít!
Po hodině a půl jsem se zvedla a rozloučila. Nic jsem nepojedla, nic jsem nevypila, nic jsem si neužila, nic jsem s sebou nedostala (výslužku). Ani mě v tu chvíli nenapadlo si říct aspoň o nějaký koláč, že si ho sním, až mi bude lépe. Nakonec, nenapadlo to ani domácí. Proč jsem tam vůbec jela? Tak jsem si ještě zajela do obchodu aspoň pro rohlíky. Doma jsem si konečně dala jednu plzeň, dva suché rohlíky a žaludek se umoudřil. To byl tedy víkend!
Hlavně, že hlásám heslo „nežrat“. No řekněte, stálo mi to za to?
