Míti drobné v peněžence, či v kapse je, i v době elektronického platebního komunikačního způsobu mezi čímkoliv a kýmkoliv, zásadní problém. Mám v peněžence dost kartiček, ale na bezproblémový platební styk to věru nestačí.
Hned po ránu jsem zažila studenou sprchu. Ač dnešní den byl pro mě dnem volna, byla jsem objednaná, již několik měsíců, na preventivní zubní prohlídku. Mám zubaře v městě svého pracoviště. Což mě donutilo vstát, téměř jako bych šla do práce a klusat na autobus.
Nebyl to úplně první spoj, ale na této trase jeden z prvních. Vím, co mě čeká, když nemám přiměřený obnos. Jednou mě vyhodil z nástupního místa ve večerních hodinách řidič dálkové linky z autobusu, protože jsem chtěla platit pětisetkorunou.
Od té doby vím, i když autobusem jezdím zřídka, že musím mít drobné. Nebo alespoň přiměřeně na vrácení.
Fakt jsem ráno hledala. Prostě po několika dnech, kdy nechodíte nikam, jen si třeba na výletě koupíte jízdenku, či nápoj, jsem po kapsách neměla vůbec nic. 15 korun. A to na jízdu nestačí. Tedy stačí, ale kus cesty bych musela dojít pěšky.
Tak jsem jako první nastoupila do autobusu, který, ani po asi 4 možných zastávkách, nevezl nikoho. S dvousetkorunou v ruce. Ani stovku jsem nenašla. „S takovým penízem se ráno do autobusu neleze!“, byla jsem poučena. Lístek již byl vytištěn, ale neměla jsem odvahu si ho vytáhnout ze strojku. „Mám vystoupit?“, tázala jsem se tiše?
„Vemte si lístek (a nezdržujte, znělo v podtextu), rozměníme v konečné stanici“, zněl příkaz. „Hulváte“, pomyslela jsem si. „To víš, že bych radši jela svým autem, které mám v řešení pojistné události, protože mě jakýsi idiot naboural!“ , pomyslela jsem si a poslušně zaujala místo v dopravním prostředku.
Odbočím a vrátím se do minulosti. Když se otevřely po sametové revoluci brány na Západ, bylo populární jezdit do Vídně. Nakoupit friťáky, magneťáky, televize, toustovače … a já nevím, co ještě. Na pracovišti nám agilní kolegyně, která si později zřídila malou cestovní kancelář, zajistila zájezd.
Většinou jeli všichni právě za výše jmenovaným účelem, ale měla jsem tam mladou kolegyni, které byla po rozvodu a rozhodně netoužila pořizovat si nádobí do výbavy. Když nás autobus vyplivl na nějakém populárním místě, už nevím, jak se jmenovalo, a dostali jsme pokyny, kdy se máme sejít, rozhodly jsme se, že půjdeme prozkoumat místní kolorit.
To vyžadovalo ale drobné. Na WC, do různých automatů, do vozíku v obchodě, do metra. „Mirko?“, tázali jsme se vedoucí. „Jak si pořídíme drobné?“
Protože dáma se s ničím moc ne.rala, dala nám návod: „Někoho odchytíte a zeptáte se - Bitte haben Sie eine kleine Geld?“ Nebylo to asi úplně správně, to jsem jako stále začínající němčinář, který nedošel dále, než do 3.ročníku, věděla, ale fungovalo to. Nejlépe s pozdravem: „Grüß Gott !“.
Tak jsme si rozměnily, pojezdily vídeňským metrem, koupily „kvalitní místní“ jogurty. Byly to asi nějaké eurojogurty a byly hnusné. Není nad poctivý smetanový Kunín.
Prostě pořád musíte mít drobné. Peníze za práci vám chodí na účet, bankomat vydá celé bankovky, v obchodě platíte „píp“ kartou, ale musíte mít drobné.
Však nemám doma mincovnu. Ale měla jsem to na paměti, když jsem se vracela od lékaře zpět. Přišla jsem na zastávku s předstihem, byla zima a klížily se mi oči. „Dám si kafe z automatu, to mi vyjde, když mi automat vrátí“, řekla jsem si. Velmi dobře vím, čí ty automaty jsou, i na návštěvě u tohoto podnikatele dostáváme kávu z automatu, má exkluzivní chuť. Nastudovala jsem, že mince vrací. Tedy jsem důvěřivě vhodila do útrob padesátikorunu. Vypadl kelímek, natočila se káva, zmáčkla jsem tlačítko pro vrácení mincí.
A nic. „Hajzle, vrať mi mé drobné“, pravila jsem polohlasem, ať nevzbudím veřejné pohoršení v čekárně. A mačkala jsem stále. Káva již chladla, až konečně ve stroji zašramotilo a vyplivl zbytek mincí. Sláva, mám na autobus!
Na zastávce mě čekalo příjemné překvapení, jel známý řidič. I kdybych neměla drobné, asi by si neodpustil pindy, ale svezl by mě. A všichni, věku seniorského, co nastupovali po mě, platili nějakou „píp“ kartou. Prostě nestíhám technický pokrok.
A proto raději nezapomínám větu: „Bitte haben Sie eine kleine Geld?“
