Již jsem zde zmiňovala v předchozích článcích, že jsem se opět dobrovolně stala sloužící čtyřnohé šelmy. Vím, co se ode mě žádá, ale ruku na srdce, takto jsem si to opravdu nepředstavovala. Je to divoká puberťačka.
Po důkladném prozkoumání domácnosti, zavedení nových pořádků, Kočina, za bedlivého dozoru Kočicha, užívá oblíbená místa.
Kočich nahoře, Kočina dole. Toto jsou vzácné chvilky klidu.
Jinak se projevuje, jako dravec. Loví cokoliv, co je poblíž.
Tedy s oblibou i mě. Nejdříve začala svoje drápky testovat na mojí ruce, teď má v oblibě nohy. Když jsem venčila psy v útulku, zkoumavě si mě prohlíželo nějaké dítě.
„Co se vám stalo, paní? To máte od psa?“ , tázalo se.
Naivní představa.
A vůbec, našla zalíbení v mojí pracovně. S oblibou se zamotává a houpe na kabelech.
Nebo mi nosí svoje úlovky až ke klávesnici.
Ale když konečně ulehne, vyžaduje absolutní klid. Jak to mám vysvětlit sousedům, to věru nevím.
Test – najdi kočku.
Také jsem zjistila, že mi chodí nasávat ze sklenice nápoj, když si odběhnu.
Už jsem ji odchytila s hlavou v hrnku s čajem. Snad to nedělá i s pivem.
Ale stalo se, že Kočina onemocněla. Možná ještě následkem svého pobytu někde u popelnice. Nemohla se vyčůrat a zvracela.
Tedy zde je pohotovost sloužícího přímo povinně vyžadována, byť trochu rozčílíte šéfa v nedobré době, že si berete aspoň den dovolené. Že jsem musela zrušit víkendové setkání s fajn lidmi a výlet, na který jsem se těšila, už nezmiňuju.
Byl diagnostikován zánět močového měchýře a jen tak mimochodem katar horních cest dýchacích. Protože po vyšetření na paní doktorku kýchla. Zvětšené uzliny a tak … znáte to, je to jako u lidského doktora, taky vám něco najde, aby vaše návštěva lékaře nebyla jen tak.
Jedno z doporučení znělo, že bych jí měla dopřát kočičí trávu. A co tak asi dělám? Pečlivě jsem travičku vysela. Ledva tráva vzešla do konzumační velikosti, Kočina si do ní párkrát lehla a pak začala stébélko po stébélku i s hlínou vytrhávat a ukládat na kobereček vedle. Zahradnice.
Nevím, jaké si vymyslela prioritní využití „zeleniny“.
Po zákroku a kapačce jsme tedy dorazili domů.
Byla trochu povadlá, optimismus přinášel pouze pohled na apartní pružné obinadlo přes kanylu se stylovými pacičkami. Pohled do peněženky tak optimistický nebyl. Zde plně chápu význam FB stránky – Bůh vymyslel veterinu, aby udržoval kočku zdravou a člověka na mizině. Platí i pro psy.
Podávání medikamentů ráno a večer mi přivodilo zatím jen několik škrábanců. Ale trochu polevila, ví, že jí nic jiného nezbude. Otevřít tlamku (násilím), vložit prášek skoro až do krku, zavřít a držet. Vytřeští oči a já čekám.
„Polkla jsi?“, zní pokaždé moje otázka. Odpovědí je mi po chvíli polknutí. Uvolňuji tlamku a celou kočku.
Ale jak se jí začalo ulevovat, už opět obcházela svůj rajón a začala mě znovu peskovat.
Mělo to nicméně bonus – dva dny jsem se konečně vyspala. Ale už mě zase budí v půl čtvrté ráno fouknutím do ucha a zaútočí drápy na moje nohy. Každé ráno s novým krvavým šrámem. Sice jsme stříhali, ale nedělám si iluze, že intenzita útoků opadne.
