Tedy popravdě, je to hlavně kolem Kazničova. Na tento výlet mě přivedla jistá diskutující v jednom z mých předešlých hukvaldských článků. A udělalo se konečně hezky, škoda nevyužít krásného odpoledne.
Vyrážím na kole tradiční trasou. Po zdolání první vrchařské prémie zastávka „u korýtek“.
Tedy hlavně, abych nezapomněla, kam to vůbec chci jet. Takže pohled za sebe …
… kopec Kazničov, který navazuje na hukvaldskou oboru.
Sjedu dolů ke Sklenovu a zase nahoru.
Tak třicítku zde nedám ani náhodou.
Ale dám si něco na posilněnou v pověstné pekárně.
Vjíždím do obory a kontroluji stavy od poslední návštěvy.
Daňci, daněly a daňčata - zde je to v pořádku. Polední siesta.
Tak zde to v pořádku není, Liška Bystrouška zde opravdu není.
Co říci? Snad jen, že lidi jsou k...y. Zamáčknout slzu, vysmrkat a jedu dále.
Cestu přes hukvaldskou oboru lemuje alej převážně z kaštanů.
Už téměř všechny odkvétají.
Ale nesmím zapomenout na dominantu.
Pohled z jiné strany.
Míjím hájenku.
A vidím bubáka. Co vy?
Tak jsem se soustředila na zvětšení zajímavého vzdáleného solitéru, že jsem si nevšimla poletujících rogalistů.
Možná ty tečky napravo uvidíte. Na tu dálku jsem prostým okem neviděla nic.
A konec obory. Poněkud méně kultivované, než hlavní vstup ke hradu.
Ale "brano zavírá samo" funguje spolehlivě.
Dále pokračuje malebná cesta podél plotu.
Plot ohraničuje jednak oboru a také vodní zdroj Kazničov.
Panoramata nesmí chybět.
Pohled na Ondřejník.
Rozcestí u Měrkovic. Jedu nahoru na Mniší.
Ale co by to byl za výlet bez zvířátek!
Aron nechtěl nastoupit paničce do auta. Na sluníčku se mu líbilo.
Místní kocour. Označkoval, počkal na snímek a šel do houští.
Další panoramata.
To už jsem za hřebenem - pohled na Bílou horu, za ní je Štramberská Trúba. Vpravo komíny kopřivnické Tatry.
Ale to už sjíždím po úbočí Kazničova do Mniší. Je to vesnička jako každá jiná.
Malebné chaloupky.
To bude dušiček!
Kostelík.
Správný obecní komín. Čáp se bohužel odmítl postavit čelem. Tak aspoň prdelka.
Jako na každé správné vesnici vidíte směsku ledasčeho.
I stopu špičkové moderní architektury.
Nebo špičkovou zahrádku.
Zase se škrábu do kopce.
A za dalším horizontem ...
... jiný pohled.
Kousek golfového hřiště.
Zde se odpaluje přes cestu. Pozor na hlavu, i když mám přilbu.
Ale jsem zase v podhradí Hulvaldského hradu.
Zkratka k restauraci z obory - přes hradbu.
Na hradbách obory roste ledasco. I jahody.
Přejezd Ondřejnice.
A zase kopec.
Podél hradby obory, ale to již mířím na Kozlovice. Ale o tom zase někdy jindy.
Snad jen ... povinná zastávka v pověstné kozlovické cukrárně.
No co, tak celé odpoledne jen žeru! Však to zase vyběhám.
A bonus na závěr.
To už jsem byla skoro doma.
Fajné odpoledne.
