Koncem ledna jsem vyprovodila z útulku, kde by téměř 2 roky, svého bývalého psa k novým majitelům.
Bojar loňské zimy, když ještě byl sníh.
Dnes jsem si na něho musela vzpomenout, protože při venčení psů, jsem vyběhla se psem, který se po opuštění branky chová jako neřízená střela. Tedy nevyběhla, ale vystřelila.
Vím, že musím vždy první rovinku vysprintovat, protože pejsci jsou rádi, že jsou venku. Tento pes ovšem přebíhá z jedné strany cesty na druhou, tu se sápe na jiné psy, tu na venčitele. A neumí brzdit, jen přidávat. A bylo to opravdu o fous, že jsem vybalancovala za běhu ztrátu rovnováhy, když škubnul vodítkem. Blesklo mi při tom hlavou, že dopadnout na koleno, které již je „načlé“ po cyklonehodě, tak bych asi po vlastních už neodešla. Po hodině běhu, poklusu a rychlé chůze se konečně pes uklidnil, začal se dožadovat piškotů a nechal se v klidu vyfotit.
Černý hříšník s příznačným jménem Black.
Cestou zpět jsem se plísnila, proč se nechám těmi psy vláčet, když to jiní nedělají. Ale zase ten pes zabere a škrtí se na obojku. A to nechci. Platí na ně jen hrubá chlapská síla. Nebo autorita, která z některých zkušených pejskařů – pejskařek přímo čiší. Ze mě tedy rozhodně ne. Tak musím sprintovat.
Proto jsem si vzpomněla na svého Bojara. Byl v útulku hlídačem, takže nějaký volný pohyb přece jenom měl. Ale po opuštění branky se choval stejně, jako ostatní. Vlastně ne, nabral tempo, ale rozumné a rovnoměrné, nepobíhal zmateně od jednoho drnu k druhému. Tedy jsem byla schopná s ním tempo držet.
Mám zprávy, že se má dobře, poslouchá, snáší dobře děti, druhého pejska, slepice. A prohání kočky, jako za starých časů. Mám svolení od nových majitelů, že se za ním můžu přijít podívat, ale sama jsem si řekla že tomu nechám čas 2,5 - 3 měsíce, aby pochopil, kdo je nový pán, ať mu nepletu hlavu.
Nostalgicky jsem zavzpomínala, jak jsem mu při venčení povídala o svých strastech i radostech, chodili jsme dříve na delší vycházky, občas jsme se zastavili, to se chvíli uklidnil, sedl si a nechal se drbat a hladit.
Vzpomněla jsem, když jsem na obrovské nemovitosti zůstala sama. Sedla jsem si večer na zahradu a on se mi opřel o nohy a poslouchal. Taky si vybavuju humornější historky, kdy třeba při jisté akci s pečením kuřete, jedna dáma odložila svoji porci na lavičku vedle sebe a nechala ji bez dozoru. Bojar vždy býval při těchto akcích puštěný na volno, měl rád společnost. Zvláště dámskou, ale vždy si opodál lehl a pozoroval situaci. Nebyl pes loudivý, ale tenkrát mu to nedalo a než se dáma vzpamatovala, držel stehýnko v tlamě. Sama mu ho nabídla!
Vzpomínám, že než se mi ho podařilo zvládnout v počátcích, byla jsem samá modřina. Měl rok a půl a byl bez vychování, protože žil s feťáky a bezdomovci. A když se třicetikilový pes do vás s rozběhem opře, zůstane na těle stopa. Vypadala jsem jako týraná manželka. Ale zvládli jsme to. S odstupem se musím usmát, jak asi nevěřil z počátku tomu, že bude už mít pravidelný přísun stravy. Sbíral ve velkém vlašské ořechy, které zrovna dozrávaly a chroustal je. I se slupkou. No, byly to chvilky nejistoty, co mu to udělá se střevy, ale prošlo krkem, prošlo zadkem. V nezměněné podobě.
Tak jsem dnes odpoledne sedla na kolo a projela si trasy, kde jsem ho chodívala venčit. To víte, že ukápla slzička, ale má se lépe. Má znovu „svoji“ velkou nemovitost.
Chodím do útulku venčit stále, hlavně velké psy. K některým, kteří jsou tam déle, jsem si již nějaký vztah našla, ale pokud jsou to psi noví, tak jako ten nevycválanec, kterého jsem zmínila na začátku, teprve si cestu k sobě hledáme.
Nevěřila bych, ještě před dvěma třemi lety, že zlom mého života bude tak razantní, že na někoho zapomenu a potkám nové lidi. A že mi bude chybět pes, chlupatý kamarád. Prožili jsme spolu za 5,5 roku dobré i zlé. Myslíte, že i psi vzpomínají?
