Toto přirovnání mi naskočilo v hlavě během asi 4 hodinové jízdy na kole, kdy si člověk sám se sebou řeší některé vnitřní boje, kdy do toho nevstupuje nikdo druhý. A můžete některé myšlenky převrátit z mnoha stran.
Začnu oklikou. Nebude to článek o něčem „vyšším“, nebudu se zabývat ani výkladem evangelia, protože můj vztah ke katolické víře je, stručně řečeno, velmi vlažný.
Minulý týden jsem si udělala výlet po obnovené naučné stezce z Nového Jičína přes Rybí na horu Kotouč ve Štramberku. Ve stručnosti – jedná se o obnovu kapliček, případně křížů v místě již zbouraných objektů, s informačními tabulemi, kde jsou, mimo jiné, i texty o různých lidských vlastnostech a jejich výklad. Pro zamyšlení. Ale o tomto výletě možná jindy.
A dnešního rána jsem opět dostala ránu do hlavy z profesního hlediska. Kolega mě informoval, že na stavbě, kterou realizujeme, dochází ke konfliktům, k těžkému nedorozumění, které hraničí s arogantností a agresí.
Protože jsem se na přípravě podílela, dost se mě to dotklo, protože dopředu tomu nic nenasvědčovalo. Hloubala jsem nad tím celé dopoledne. A pracujte efektivně, když vám myšlenky bloudí jinde.
Po poledni jsem tedy práci zabalila a sedla na kolo, že si půjdu vyvětrat hlavu. A protože se poslední dobou cítím fyzicky dost dobře, tak jsem trasu prodlužovala a prodlužovala, až z toho bylo 71 kilometrů. A to máte dost času na přemýšlení.
Nevím, co se s lidmi děje? Možná jsem si toho dříve méně všímala, možná to bylo opravdu lepší. Je to snad vlivem dění ve společnosti? Kdy máte pocit, že už nikomu na ničem a nikom nezáleží, nikdo za nic nemůže, nikdo nic nespáchal. Když mám peníze, koupím si moc, lidi, svědomí? Mohu si všechno dovolit? Urvat pro sebe co nejvíc?
Všichni jsme neomylní? Nejsme, ani náhodou. Ale přece někdo nebude přiznávat s nepochopitelnou tvrdohlavostí něco takového, jako omyl, špatný názor! Takovou slabost přece nepřizná! A co je na tom? Bylo by to snad selhání, ponížení vlastního ega?
A to mi naskočilo jedno ze zastavení zmiňované Křížové cesty.
Cituji :
Selhání
„Kolik očekávání do tebe vkládají druzí?! A ty se snažíš ze všech sil, abys je nezklamal. Je těžké, ale osvobozující, přijmout svá omezení a svou slabost, abys mohl znovu začít s pokorou“.
Krásné, hluboká myšlenka. Jenže to má háček. Někdy se můžete ze všech sil třeba stavět na hlavu, stejně to nepomůže. Málokdo dnes na vaše pokání, přiznání slabosti, možná omylu, čeká a je ochoten ho přijmout. A pokud ano, tak aby vaši „slabost“ třeba využil. Dnes, kdy musíte být dravci, abyste uspěli? Iluzorní myšlenka!
Každý má svůj kříž, své démony, někdo malé, někdo větší, někdo o nich ví a nechá je, aby ho ovládali, někdo se s nimi naučil žít. Ale je řešením za své démony, za to, když se nám něco nepodaří, obvinit druhé? Vylít si na nich zlost? Za to, že se nám nedaří, jak bychom chtěli?
I odpoledne jsem mluvila s kolegou o vývoji situace a o mojí roli, jestli můžu pro další vývoj zafungovat jako diplomatický článek.
Přišlo mi tak nějak líto, jací k sobě „dokážeme“ být. Tak mě napadlo, že se zajedu podívat na mého Bojara do nového bydliště. Byla jsem tam před rokem a zajímalo mě, jestli mě ještě pozná. Ale nikdo nebyl doma, mají velké hospodářství a asi na loukách pomáhali i psi. Asi to tak mělo být. Nejitřeme staré rány.
Tak jsem se aspoň stavila za Kočichem, přiložit kámen na hrobeček, trochu otrhat trávu a položit kopretinu.
Morbidní témata mě napadají poslední dobou. Ale možná se blýská na lepší časy. Dověděla jsem se, že moje letitá kamarádka, která pod svým křížem už umdlévala, téměř po roce konečně našla zase práci. Má to jako dárek k narozeninám. Tak snad jí to vydrží. Moc jí to přeju.
