Někteří pánové si teď jistě pomyslí – zas nějaká chytrá ženská za volantem! Ale pánové, zkuste přemoci své předsudky!
Úvodem si dovolím uvést svoji „kvalifikaci“. Nejezdím statisíce kilometrů ročně, jezdím „teprve“ 14 let, ale jezdím denně do práce za každého počasí a v každé roční době. Zastavit mě může jen půlmetrová závěj před vraty garáže napadaná přes noc. To bych se ráno na to …, víte co? Ale odpoledne vezmu lopatu, abych další den mohla opět vyrazit. Že se mohu nazývat řidičkou, jsem měla doloženo oficiálně, poměrně brzy, otiskem sloupku oplocení na blatníku svého prvního auta. V autoškole nám říkali, že se řidičem staneme, až odřeme auto o sloupek vjezdové brány nebo o rám garážových vrat.
Že jsem řidič spolehlivý mám ověřeno, protože jsem vždy bezpečně dovezla pasažéry z bodu A do bodu B. Dokonce mi někteří v autě usnuli a usínají, což je prý důkaz, že se cítí bezpečně. Jinak by se mnou asi nesedl do auta šéf a kolegové (samí muži) a šéf by mi nesvěřil volant svého automatu za více než mega, když v půli služební cesty zjistil, že si zapomněl všechny papíry. Taky by mi nepůjčil firemní Tranzit na moje stěhování a aktuální potřeby nákladního prostoru. Umím jezdit s benzínem i naftou, jen ten automat mi nějak nesedí. Potřebuji si řadit podle otáček a ucha.
Poruchy jsem identifikovala většinou včas podle zvuků a můj automechanik ze mě šílel, když jsem začala, po dámsku, vysvětlovat své sluchové postřehy. Ale vždy jsme se domluvili a jemu to ušetřilo čas na diagnostiku.
Tedy s touto kvalifikací si dovolím vstoupit na tenký led „mužského“ teritoria a dovolím si pár postřehů ze silničního provozu.
Neznám dokonalého řidiče. Ani já se za něj nepovažuji. Přestože se snažím respektovat dopravní předpisy, jezdím v obci padesát, mimo město 90 a na dálnici 130. Proč to stupidně připomínám? Řekla bych, že někteří to neberou na vědomí a někteří mají dokonce stále zažitou šedesátku v obci někdy z pravěku. Jinak by se nemohlo stát, že mě na silnici mimo město téměř všichni předjíždějí a připadám si jako šnek, že na mě občas nějaký „nervák“ troubí ve městě při padesátce, když mě nemůže předjet. A přestože používám při odbočení blinkr, což někteří, které potkávám, nečiní. Na kruháč vjíždím bez zastavení, když mám dostatek prostoru od dojíždějících vozidel, ať nebrzdím plynulost této křižovatky.
Dle pokynů z autoškoly, které se mi zaryly do mysli, pohlédnu vždy do zrcátka: „…abych se přesvědčila, co jsem průjezdem křižovatky způsobila“. Dávám přednost chodcům na přechodech, zpomaluji, když vidím na chodníku stádo zvěře, pardon, omladiny, nebo seniora který pojme záměr přejít komunikaci bez rozhlédnutí. Když dojíždím cyklistu, který se zařadí v pruhu doleva, ve snaze odbočit, nechám ho manévr dokončit a dělám mu ještě „zeď“. Snažím se předvídat, co může udělat přede mnou jedoucí senior v kloboučku a Favoritu, nelepím se autu přede mnou na nárazník a dodržuji příslušný odstup. Už jsem si za to nejednou děkovala, když auto přede mnou náhle začalo brzdit. Co se tak asi stane, když vám v takovém momentě jede metr za nárazníkem autobus nebo kamion? Fyzikální zákony platí pro všechny. Za ztížených povětrnostních podmínek přizpůsobím jízdu situaci na vozovce. A přesto se nepovažuji za dokanalého řidiče.
Zopakuji svoji poslední větu diskuze, které jsem se nedávno zúčastnila. „Výrazy, které se nedají publikovat, nakonec jsem dáma, častuji i já nervní kolegy řidiče i neukázněné jiné příslušníky silničního provozu“. Tak jako mnozí z vás kolegové řidiči, že? Jsou výrazy lehko odezíratelné, zvláště pro dámu, když někdy potkám řidiče, který si dává na dobré artikulaci záležet. Chodce, který přechází co noha nohu mine, přestože je to mladý člověk, počastuji větou: „Aby ses nezpotil“. Samozřejmě v interiéru vozidla. Nerozhodného chodce pobídnu k chůzi na přechod větou: „No tak lez, ty …. !“ A ještě se přitom usměji.
Vážení kolegové a kolegyně, poznáváte normálního řidiče? Kdo z vás někdy, v zadumání, když projíždíte po tisící známým úsekem, nepřehlédne změnu dopravního značení? Kdo z vás, když viděl naskočit oranžovou, někdy nepřišlápl plyn, aby to ještě s červenou v zádech stihl projet? Kdo nikdy nepředjel vozidlo před sebou, které jede relativně předpisově, sešlápnutím plynového pedálu na podlahu? Tak jednou vychytala Policie kolegu: „Pane řidiči, proč jste jel 120?“ „Snažil jsem se bezpečně a rychle předjet“. Vozidlo před ním jelo téměř stovkou. Kdo někdy nepřejel přechod pro chodce, když auto v protisměru už zastavilo?
A když akutně spěcháte, co uděláte s plynovým pedálem? Nechám odpověď na každém. Tedy kdo je dokonalý? Když „zákon“ porušujeme víceméně všichni.
Proč tento skromný výčet? Víte, někdy se musím pousmát nad články či diskuzemi, kde je řidič prezentován, jako ten dokonalý a ostatní účastníci provozu jsou ti nebezpeční otravovači a brzdy.
Ale o pohledu zvenku auta příště.
