Jela jsem dnes z práce v trochu netradiční hodinu, na atypické místo a potkala jsem nevšední osobu, která má možná zásluhu na tom, že jsem se stala psavcem, který se nestydí svá dílka prezentovat veřejně.
Byla jsem s měsíčním zpožděním kultivovat rodinný hrob a dát i na tomto místě konečně najevo, že jaro je zde. Na parkovišti jsem potkala dámu, kterou mám vrytou v paměti od dětských let. Učila mě na základní škole a byla moje skoro sousedka v původním i novém bydlišti. Před více než rokem se odstěhovala na klidné místo někde do valašské krajiny. A teď je zde ná krátké rodinné návštěvě.
Dáma je spisovatelka, básnířka, píše pohádky a poslední veřejné autorské čtení, které jsem měla tu čest navštívit, mě tak nějak podnítilo, že své myšlenky a pocity pokládám na papír a nestydím se je veřejně prezentovat.
Možná mi to setkání mělo něco připomenout. Nevím, ale byla jsem ráda, že jsem ji potkala. Možná mi to mělo připomenout, že slova nejsou vždy to pravé, čím člověk své myšlenky vyjádří. Zkouším občas vyjádřit své pocity i obrázky. Nejsou to exkluzivní díla, učím se a speciálně následné obrázkové pocity byly dílem náhody a postřehu.
Někdy mám pocit, že mě to přímo pudí zastavit na kole a vnímat, jak je v okolí krásně.
Normální krajina? Ne, někdy to má náboj, který neumím vyjádřit slovem.
Ale není vždy ideální počasí.
Někdy je to uplakané.
Přidají se kroupy a i když bubnují na střechu, pod kterou se stihnete schovat, máte pocit, že vám tlučou do hlavy, jako kladívka. Někdy není marné dostat kladivem po hlavě.
Ale i v takové situaci vidíte, že naděje na něco lepšího se blíží. Modrá již prosvítá.
Vyjasní se a po nebi i životem plují jen drobné mráčky.
Vůbec příroda nám někdy dá najevo, že je to podobné jako mezi lidmi.
Občas máte pocit, že druhý hltá každé vaše slovo (nebo piškot).
Někdy máte pocit, že jdete vedle sebe za stejným cílem.
A někdy máte pocit, že toho druhého vůbec nezajímáte, má své zájmy a plány.
Ale pozor! Jsou situace, kdy musíte našlapovat velmi opatrně, protože chybným krokem můžete narušit něco křehkého, něco, co je teprve v počátku, co potřebuje sílit, růst.
Musí se o ně pečovat, bez péče zahynou.
A občas jste překvapeni náhlým setkáním, pocitem, že je to něco, co jste nečekali. Pocitem že i druhá strana je překvapena a dá vám třeba najevo, co si o vás myslí.
Posral (čtenáři prominou, ale kultivovanější a výstižnější termín mě nenapadl ) nám parapet sklepního okna, kde se schoval, při svých omezených létacích schopnostech, před plískanicí.
Asi se mě lekl, ale nedivím se mu. Lidé se mě bojí. Ale o tom zas někdy příště.
V článku, kromě anonymní krajiny a opeřenců, účinkoval Alf z vlčovického útulku.
