Nedávno jsem psala, že pocity je lépe někdy vyjádřit obrazem. Na něco však nestačí ani obrázek, ani slova. Něco, co se dotýká vnitřního přesvědčení a morálních zásad. A je vám z toho hodně smutno.
Atmosféra posledních dní je ponurá a uplakaná.
Zazáří zase někdy slunce?
Někdy jen to stačí, aby měl člověk chmury na duši. A do toho vám přijde někdo, kdo zacílí na vaše přesvědčení, léta budovanou spolehlivost a pocit loajality vůči profesi. Nabídka, žádost, která otřese pocitem důvěry. Ano, vysvětlili jsme si následně názory a postoje. Ale i tak … už to nebude, co bývalo.
Tak si aspoň děláte naděje, že jinde je to v pořádku a jdete si osvěžit duši malým zázrakem.
Rodiče se usilovně snažili. Péče o křehoučké tvorečky přinesla plody.
Holátka za krátkou dobu povyrostla.
Dokonce první z klubka opeřenců, zřejmě první vylíhnutý, již vylétl za bedlivého dohledu matky.
Malý rehek.
Tak si řeknete, aspoň v přírodě je to ještě v pořádku.
A znovu přijde něco, z čeho se vám chce akorát brečet. Opět se chystám na výlet na Hukvaldy. Ale …
… je to moje poslední fotka Lišky Bystroušky? I já jsem nejednou leštila ocásek pro štěstí.
Médii proběhla zpráva, že kdosi odcizil samotnou Lišku i s cedulkou. Dílo, které je synonymem Hukvald a troufám si tvrdit, že to je na Hukvaldech jeden z nejfotografovanějších objektů.
Ale co se divím? Při dnešních vztazích mezi lidmi a celkové atmosféře ve společnosti?
Je-li to pravda, nebudu spekulovat, jestli jde o dílo vandalů, sběračů kovu nebo snad o touhu po neobyčejné trofeji? Za peníze lze koupit ledasco. Někdy i lidskou hrdost.
Tak takovým, ať to slunce raději nesvítí.
