Nedávno jsem s kamarádem z Prahy vedla dialog, kde zaznělo, že v Praze teď moc blaze není. Moc práce a trvale hnusně. Protože jsem současně dostala pozvání dojet do metropole na pivo, rozhodla jsem, že se o tom přesvědčím sama.
Tedy nejdříve je potřeba se tam dopravit. Z prvního dopravního prostředku jsem vystoupila s flekem od kakaa na kalhotách, z druhého s hlavou jako balón, protože přes uličku vlaku seděla čtveřice velmi upovídaných a hlučných dam.
Ticho, potřebuji ticho! Tak to jsem měla jít do hlubokého lesa. Ale když už jsem tady, tak aspoň pokochám oko.
Třeba trochu něčím neokoukaným, co není na každé fotce, nebo aspoň z jiného pohledu, případně co jsem ještě neviděla.
Šestero kočičích očí?
Kolik radosti? Velcí i malí bez rozdílu.
Ale není nutné chodit pěšky. Na výběr jsou mnohé dopravní prostředky.
Koně jsou na svačině?
Ale i vlastními silami.
Asi bych nechtěla být tím, co jede zády po směru jízdy.
Raději půjdeme pěšky.
Panoramata musejí být.
Kam dál? Že by třeba nakupovat?
Pokud mi sešlou shůry zlatou kreditní kartu. Preventivně jsem vzhlédla, kdy přece jen letěla. A pohled už nahoře zůstal. Ne výklady, ale střechy se mi líbily.
Tak ještě drobné zvláštnosti a maličkosti.
Milovnice psů, psí žena?
Ale ano. I pejsek by byl.
S každým okem jiným.
Už je čas i na tělesnou potravu.
Zase jsem málem zapomněla na dokumentaci.
Ale oběd je třeba vychodit.
Kočičí království?
Tak už víte, kam směřuji a proč jsem chodila pořád se zakloněnou hlavou?
Tož se pokochejte se mnou.
A je tedy v Praze blaze? Bylo hnusně zima a všude hluk. Pořád.
