Máte předsevzetí, dobrou vůli, motivaci proč to děláte, máte „poradce“ a přesto to nejde, jak byste si představovali.
Takže jak? Trvalo mi to zhruba 2 roky. Již jednou se mi osvědčilo, že pomalé hubnutí je efektivnější a déle vydrží, protože si na to „zvyknete“ a není to takový šok. Pochopitelně, jinak to jde, když je vám třicet, jinak, když je vám padesát. Ten metabolismus asi opravdu nefunguje, jako ve třiceti, ale je nutné ho probudit k životu. Věta, že po padesátce už to nejde, je dle mého názoru, s prominutím, blbost. Zdůvodnění, že něco nejde, něco nemůžu, nemám ráda obecně. Vždy se hledá lépe důvod než způsob. Je to pohodlnější.
Dva roky je dlouho?! Rozhodně to není návod pro někoho, kdo se potřebuje dostat od zimy do léta do plavek o tři konfekční velikosti níže. Ale pokud máte čas, chuť a odhodlání přesně dávkovat porce, přesně hlídat čas jídla, poctivě si připravovat porce na druhý den, vyvařovat jinak sobě, než dalším rodinným příslušníkům, kteří vaše nadšení nesdílejí, tak to zkuste.
Co je nejdůležitější? Pokud si neujasníte ve své dušičce motivaci, proč to děláte, že ten důvod jste vy sami, nemá ani smysl odvažovat a hlídat porce. Pokud podlehnete vábničkám o zázračných bobulích a úbytku 4 kil za týden – to je cesta do nikam. Pokud si jako motivaci dáváte, že je to kvůli někomu, efekt je stejný. Někomu se vyrovnat, někomu se líbit? Všechny tyto důvody vedou k tomu, že pokud prapůvodní motivace ztratí smysl, necháte toho. Zářný příklad – moje letitá kamarádka ve velmi krátké domě zhubla kvůli chlapovi 30 kilo, po dvaceti letech oblékla slušivé rifle. A jednoho krásného dne si přišla poplakat: „Ani si toho nevšiml, ani mě nepochválil“. Rozešli se. Pokud s vámi ten dotyčný nechce zůstat, pokud pro něj nemáte „jiné kouzlo“, můžete mít 50 kilo i s botami, nenaděláte vůbec nic. A kámoška je zpět „na svém“. Ale jistě jsou výjimky, kterým to funguje.
Jak jsem uváděla, začala jsem jezdit na kole, postupně čím dál více, začala jsem chodit prohánět psy do útulku, tedy zpočátku oni mě. A začala jsem přemýšlet o tom, co jím. Nevážila jsem porce, ale z mého jídelníčku mizelo bílé pečivo, koláče, pivo, přidala jsem víc zeleniny a tělo si říkalo hlavně o maso. Ale nešlo to, váha se nehýbala, i když jsem měla oblečení prokazatelně volnější. Se svým bojem jsem zůstala sama, někteří sice sem tam řekli slůvko chvály, někteří vám závidí a vedou řeči o „studených … hubených“. Někteří neřeknou nic a závidí taky. To máte při pohledu na váhu, na které se ručička snad na dva měsíce zasekla, chutě vykašlat se na to a pořádně se nažrat.
V tu chvíli mi hrozně pomohly rady mé mladé fyzioterapeutky, která mi vysvětlila, proč ty chutě na maso - protože se mi tvoří teprve svalová hmota, která až nějaká bude, začne spalovat rychleji. Jen vydržet. To se hezky řekne! Ale nerada utíkám z boje, když už se rozhodnu! Do toho mi přibylo trochu stresů, které mi naopak moc jíst nedovolovaly díky staženému žaludku, ale živiny musí být, tak to nějak muselo jít.
A najednou se to stalo, najednou se ručička začala hýbat, ale skokem! Víte, co to byl za pocit! Sebevědomí vyletělo strmě vzhůru. K tomu přibyla slova chvály od cizích, kteří mě nepoznávali a najednou se objevili i takoví, kteří mi to upřímně přáli. Začala jsem si sebe opravdu vážit. Za svoji vůli a svoji dřinu. A to je ten rozhodující moment, který vás nutí nevzdávat to. Nejhorší byla asi loňská zima, udržet váhu a nepřibrat. Podařilo se, zvýšená míra pohybu a nežrat. Pravda, poněkud to vybočilo přes vánoce (o 5 kilo), ale podařilo se je sundat dolů celkem brzy.
Má to jednu obrovskou nevýhodu. Kompletní obměnu šatníku. Víte, jak to leze do peněz? Zase vám to ale umožní udělat vítr ve starých věcech a vyčistíte si skříně od něčeho, co jste neměli na sobě 10 let. Proč to vyhazuji? Co kdyby, ptají se někteří? Ale já už nechci! Vyčistila se mi hlava od nepřínosných myšlenek a vzpomínek, víte, jak se hned lépe dýchá? A s těmi skříněmi je to stejné. Přehrabovat se a dusit se starým, nepoužitelným? Ani náhodou!
Cítím se dobře a to je hlavní. To víte, že tam ještě jsou (špeky), ale někdy je to výhoda. Když jsme jezdili s mými staronovými známými na kole, dáma, která je rovněž velikosti S, mě občas v kopcích předjížděla. Ti malí, na těch 26“ kolech, mají vždycky někde nějakou rezervu na převodech. A co se děje z kopce? Může si lehnout i na řidítka, ale zemská přitažlivost je mocná. Dobře jsme se u těch vzájemných předjíždění aspoň zasmáli.
Takže, když se mě dobrý známý zeptal, jak to dělám když si dám panáka a nepřiberu? Běhám se psy, jezdím na kole, chodím, dřu na sobě, nežeru.
Ale to víte, že to není takový extrém, že si občas dám koláč, ovocné knedlíky i to pivo, ale musím to hlídat. Důležité je, že tělíčko zjistilo, že ho nechci týrat hladovkami, tato vybočení toleruje a návrat na původní váhu je snazší.
Tak to zkuste! Nic to není. Jen nežrat, hýbat se a hlavně vůli a motivaci v sobě. A nevěřit na zázraky. V tomto směru nefungují.
