Vtrhla jsem na tento blog se svou „letní povídkou“, mezi více či méně známé osobnosti, aniž bych předem dala najevo nějaké své cíle. Dovolte mi, vážení čtenáři, napravit to.
Jsem od malička psavec. Mojí vášní vždy bylo, psát dopisy, krátké i dlouhé. O čemkoliv, věcně popisující nějakou událost i podrobně nimrající hlubiny duše. A tato vášeň mi zůstala dodneška, bohužel ji se mnou nikdo nesdílí. Moji synovci by řekli: „Teto, to je jak z doby přesliček“.
Na osobní kontakty máme obecně málo času, někdo v duši hloubat nechce, nebo to ani neumí. A v dnešní přetechnizované době jde hlavně o to, vyjádřit se stručně, jasně a hlavně rychle. A dejte mi všichni pokoj, každý má dost svých starostí! Ale čas od času není nad úlevné „vyblití“ (čtenář promine, ale příhodnější výraz mě nenapadá) duše, třeba u dvojky vína, kávy nebo dobrého jídla v pěkné hospůdce.
Všechno to kulminovalo v mém životě v loňském roce. To se se mnou děly věci! Ztráta nejbližších, prodej rodinného domu s velkou zahradou, kde jsem strávila téměř 50 let života, vyklízení nepotřebných věcí i rodinných vzpomínek. Rekonstrukce bytu, přestěhování do bytu, jeho zařizování. A v momentě, kdy už bylo „po všem“, jsem teprve poznala tíhu všech těch stresů, které mi život nakládal v rozmezí 4-5 let na bedra. A jak se tak v tom plácáte, ani si neuvědomujete, že v pudu sebezáchovy zraňujete lidi, na kterých vám záleželo. Někteří to vydýchali, někteří ne.
Došlo mi, že musím najít úplně jiný smysl života, jiný řád, přijmout jiná pravidla, naslouchat zase lidem a třeba jim i něco „dát“. Šlo to pomalu, ale šlo. My štíři jsme vytrvalí a houževnatí. Dost mi pomohla fyzická aktivita, díky které jsem získala jinou tělesnou schránku a zvýšené sebevědomí. A duše se léčila tak nějak za pochodu. Zásadní zlom nastal, když jsem se loňského listopadu zúčastnila autorského čtení u příležitosti křtu nových knih místní spisovatelky.
Najednou jsem měla jasno. Chci to zkusit také, vždyť k tomu mám předpoklady! Jaké sebevědomí, viďte, vážení čtenáři! A začala jsem. Šlo to samo, témata naskakovala sama od sebe. Neřešila jsem to, že někdy to byla spíše povídka, někdy glosa, někdy mišmaš. Prostě to šlo z duše. A byl to nesmírně úlevný pocit! Ale psát do šuplíku mě nebavilo. Vždyť je to něco, jako ty dopisy. A ty dopisy má někdo číst. Uvařit si dobrou kávu nebo čaj, v klidu si sednout a číst. Nejezdit bláznivě myší po obrazovce, ale na chviličku se zastavit.
Tak jsem svá dílka posílala nejdříve jedné kamarádce, která je duší bohémka a k umění má blízko, takže mě její reakce zajímala. Říkám jí „umělecká guru“. Její reakce mě šokovala, v kladném smyslu.Tak jsem se osmělila a svá dílka „distribuovala“ mezi své dobré známé a později zkušebně i někomu, kdo mě třeba moc nezná. Dámy i muži, různého věku a různých profesí. A ohlas mě nutil pokračovat. O mě, o jiných, o všeličem, co se nám děje v životě. K dnešnímu dni mám na kontě 48 kousků, každý o rozsahu zhruba, jako zde uveřejněná „letní povídka“.
Pak jsem někde zahlédla zmínku o možnosti poslat povídku na tento blog. Umělecká guru řekla: „Běž do toho!“ Nakonec, proč ne, beru to jako vyšší level. A pak to vzalo rychlý spád a na poslední chvíli se mi podařilo splnit kritéria pro uveřejnění.
Takže jsem zde a budu vás obšťastňovat, vážení čtenáři, svými myšlenkami. Někdo se jim zasměje, někdo třeba zamáčkne slzičku. Někdo se v nich najde, někdo se nad sebou zamyslí. Nemám ambice psát zde 3x do týdne, prostě, jak vyjde čas a bude chuť a vhodné myšlenky. Nemám ani ambice se vyjadřovat k různým společenským událostem, na to máte televizi a jiná média, kde fungují lidé k tomu povolaní. Prioritně mám snahu pohladit dušičku. Vlídnosti a laskavosti je dnes čím dál méně.
A jak mi kdysi dávno řekla bývalá spolužačka, která byla dost postižena mou psací mánií : „Ivuše, ty jednou napíšeš román!“ Tak se, milí čtenáři, nechte překvapit!
