Každé ráno se přijde Kočich pomazlit, nabrat energii a dobrou náladu. Dnešek nebyl výjimkou, ale bylo zde něco navíc. Bez výstrahy kýchl. A hádejte, kde kýchaneček skončil?
Hádáte správně, na mém obličeji. Beru to jako pomstu, že píšu stále o psech, o svých pocitech a názorech a na „nejdůležitějšího“ tvorečka nějak zapomínám. Musím to ihned napravit.
Je to vlastně kočka, ale je kastrovaná, tak proto ji oslovuji střídavě, někdy jako dámu, někdy jako pána. Kočka jménem Kočich.
Zabydlela se u nás, na velké zahradě, u velkého domu, před nějakými 13 lety jako koťátko od sousedů, jako parťačka staršího kocoura, proto pak následně i ta kastrace. Byla malá a „kulatá“. Řádili spolu v okolí domu, dovnitř mohli jen za účelem jídla v mrazech. Společně provokovali i psa, kterého jsme měli, ale naučili se společně vycházet. Jeden si nevšímal druhého a nechávali se na pokoji. Po čase se kocour odebral do kočičího nebíčka a kočka zůstala sama. Z malého kulatého kotěte vyrostla v elegantní černou dámu, má heboučkou hustou srst, je vidět, že má v genech nějakého cizince. Prostě krásná uliční směs.
Jedné tuhé zimy, kdy byly všude závěje sněhu, mrzlo a pes i kočka se pohybovali většinou pouze po vyhrabaných chodníčkách, se nám malého tvorečka zželelo a bylo mu povoleno nocování uvnitř domu. Milá kočka, vědoma si privilegia, velmi rychle pochopila, že když neudělá „průser“, povolíme postupně více. Spořádaně tedy odbíhala vykonávat potřebu na zahradu a pak zase pelášila zpět do tepla. A tak to již bylo každou následnou zimu. Na jaře se ale zas proměnila v kočku venkovní, ale už jí byly povoleny i občasné návštěvy v kuchyni, kde si občas zdřímla.
Po výměně psů, ale došlo k situaci, že spolu nemohli být na zahradě současně. Občas skončila kočka na stromě, kde čekala i půl dne, než jsem ji přesvědčila, že pes je opravdu v kotci a může bezpečně slézt. Důstojně slezla a uraženě odkráčela do domu. Kočka musela být v domě, pokud pes byl volně na zahradě a vycházela ven jenom večer, kdy se pes zavíral do kotce. Ale neměla potřebu se nikde toulat. Obešla chalupu a šla zpět. Málokdy se zdržela venku celou noc, to se pak ráno čekalo na kočku, než se vrátí z toulek, aby mohl být vypuštěn pes. Tedy stala se kočkou vnitřní, gaučovou. Evidentně jí to nevadilo. Pochopila i význam vnitřní toalety, kterou jsem pořídila, aby nemusela vycházet ven.
Pak došlo k tomu, že jsem se musela přestěhovat do bytu. Při stěhování a v poslední fázi přebíhání ze starého do nového, jsem cítila potřebu, aby se trochu seznámila s novým prostředím. Zařídila jsem tedy prioritně i v novém bydlení kočičí kadibudku a kočka šla na exkurzi. Plížila se mezi krabicemi, nábytkem a vším možným a hledala záchytný známý bod. Chvíli se ode mě ani nehnula, když jsem v jedné místnosti montovala nábytek. Pak si svůj bod našla – „její“ křeslo, přestěhované v předstihu, kde si spokojeně hupsla a celou zbývající dobu prospala. Další návštěva z časových důvodů nebyla možná, „předala“ se mnou tedy původní dům a šla do toho už naostro se mnou.
První noc byla těžká pro mě i pro ni. Bloumala po bytě a chtěla se uvelebit u mě v loži. Ani náhodou! Zvíře v posteli nemá co dělat! Ale jako ústupek jsem povolila, že si může lehnout na vedlejší postel, kde jsem jí vyhradila kousek místa mezi naskládanými krabicemi. Přece jenom, trauma ze změny měla i ona, jsem o tom přesvědčena.
Všichni zkušení vědí, co se stalo do tří dnů. To víte, že jsem povolila! Ať to trauma není tak velké! Od té doby je to kočka postelová. Pochopitelně, že si musela zvykat na nové vjemy. V prvé řadě velikost nového příbytku. Když chytila dříve „rejdivou“, běhala mezi patry, po schodech, nahoru dolů. Teď si musí vystačit v rámci jednoho patra a 70m2. Ale nebrání jí to v rozběhu. Parkety klouzají stejně jako dlažba a bere zatáčky smykem. Občas vychází na balkon, ale poslední dny, když jí otevřu dveře, chvilku nasává vzduch a pak se na mě podívá stylem: „Jsi normální, je tam zima!“ Tak zase zavřu. Zvykla si, že když se uvelebí na přikrývce (přes polovinu šířky normální postele a pod deku ji opravdu nepustím), uhnu a bojím se hýbat, aby se chudinka neprobudila. Ráno máme rituál, já si lehnu na záda a ona mně na hruď. A vrní a já ji hladím. Ale dodneška nekýchla. Má utrum!
Pak je zvyklá, že tedy musí přetrpět ranní hygienu paničky a pak dostane papu a s výrazem: „Kam zas jdeš?“ poslouchá moji ranní omluvu, že musím do práce, aby měla ona i já na papu. Jsem milostivě propuštěna, aspoň se v klidu vyspí. No a po návratu z práce, jako by čekala stylem: „Kde jsi, jsi normální, mám hlad!“ tedy prvně klušu do kuchyně a naložím jí do misky.
Ale zvykla jsem si. Je to fajn mít doma tichou spřízněnou duši, která mluví očima a občas vám milostivě dovolí se s ní poňuňat!
