Uplynulé období svátků, kdy dny volna byly přes pracovní týden a pracovních dnů moc nezbývalo, přimělo mého zaměstnavatele, že nám, zaměstnancům, nařídil, že nás dva týdny nechce vidět.
Dva týdny dovolené jsem měla snad někdy naposled před 15 lety. Naplánovala jsem si tedy každý svátek a víkendový den dopoledne venčení v útulku, občas návštěva, vaření, výlet a nějaké pracovní povinnosti v mém vedlejším zaměstnání. „No, nudit se nebudu“, řekla jsem si.
Kočich ovšem mezi dny volna a víkendy či svátky nerozlišuje. Když po vás začne po čtvrté hodině ranní skákat, je načase se pomalu vyhrabat z peřin a naložit do misky, jak je ostatně zvyklý každý den. Ještě že jsem ranní ptáče.
Z kapsičky nebo paštiky, jako jindy, s tím, že pak jde spát a pokračuje v jídle až odpoledne, když se jindy vracím z práce. Já usedla k počítači likvidovat pracovní povinnosti. Ráno mi to myslí nejlépe. Přišel za mnou za chvíli a zíral: „Co to mám v misce, když jsi doma, přece budeš vařit, ne? Chci maso!“ Když se nic nedělo, odešel se uraženě omotat kolem trubek ústředního topení v koupelně. Ne, milá kočko, víkend před svátky přežiju na zelenině. Pak se ovšem dožadoval jídla, když jsem obědvala, odpoledne o svačině a samozřejmě večer.
Druhý den jsem to nevydržela a uvařila aspoň polévku z kuřecích křídel. Zbožňuje vařené kůžičky, zbytek zpravidla nosím psi oblíbenci do útulku (samozřejmě bez kostí). „To je vše?“ pravil očima, když dostal kůžičky pouze ze dvou křidýlek. A uraženě se rozvalil na mojí pracovní židli.
Ale dočkal se další den. Masové orgie – kus syrového masa mu vykouzlilo spokojený výraz a na dlouhou dobu zmizel. Po jeho probuzení jsem měla překvapení – ještě jednu porci syrového masa. Oči šelmy zajiskřily. „Wow! To bude každý den?“ "Ne, nebude, Kočichu!"
Na Štědrý den povečeřel se mnou kapříka a spokojeně ulehl. Druhý den sváteční jsme přežili ze zbytků ryby. Další den ho od rána příprava svátečního oběda pro příbuzenstvo nadchla – syrové masíčko, vařené kůžičky a masíčko z hrnce polévky. „Dej mi zkusit játrové knedlíčky - to je bašta!“ Nezaregistroval ani, že jsem odběhla venčit psy a pak ještě smažila řízky. Vzbudil se skoro až za setmění. Zhlédl otráveně příbuzné, na večeři musel počkat.
A tím jsem s vařením skončila, zásob bylo dost, já si vystačím, Kočichu přejdeš zpět na svůj proviant.
Již další den mě vyvedl z omylu, z paštiček snědl jen trochu, kapsičky mu nechutnaly. Za 2 hodiny mě přišel zkontrolovat, jestli náhodou nevařím a přinutil mě naložit další porci do misky. Pochopitelně čerstvé, to z rána už oschlo. Pak se omotal opět kolem trubek. A já zpravidla odešla venčit do útulku. Po návratu se sprchuji, ale musím opatrně, aby mu ani náhodná kapka nesmočila kožíšek. Ten pohled! Kdyby to byla puma, už nežiju. Pak se pochopitelně nezavděčím ani další čerstvou várkou do misky.
Po týdnu Kočich pochopil, že marně čeká na tradičních 10-11 hodin klidu přes den. Občas mi zasedl pracovní židli s výrazem: „Běž do práce a neotravuj tady! Když každý den nevaříš, jsi tu zbytečná.“ A já pochopila, že běžnou krmi opravdu bojkotuje, jsou přece svátky! Trochu jsem to vylepšila, na Silvestra a Nový rok, kdy se přikrmoval uzeným.
Koncem dovolené si dal říci a vydržel se mnou v posteli ráno „až“ do pěti hodin, ale pak mi dal nekompromisně najevo, že je čas na snídani.
Toleroval moje venčení v útulku, ale když jsem se vydala někam na výlet nebo návštěvu a nebyla déle doma, dal mi patřičně najevo, že si moc dovoluji, když nejsem kdykoliv k dispozici, kdy se chce poňuňat, nebo si zdřímnout na klíně. Jednou dokonce seděl za dveřmi a číhal, když jsem se vrátila v půl jedenácté večer. „No kde jsi?“, vítal mě.
Dovolená uplynula a když jsem šla poprvé v novém roce do práce, důstojně mě sice vyprovázel ke dveřím, ale v oku měl jiskru a když jsem zavřela za sebou dveře, zamnul tlapkami, omotal se kolem trubek a pomyslel si: „Konečně mám zas trochu klidu a můžu se pořádně dospat!“
