Jsem ze staré školy a mám jistou představu o komunikaci mezi lidmi. Najednou zjistíte, respektive jste přesvědčováni, zvláště, když máte známé mezi mladými, že bez komunikace na sociálních sítích jste NIKDO.
V jistý moment, když jsem již nějakou dobu chodila venčit do psího útulku, jsem zjistila, že pokud chci být informovaná o aktualitách kolem psů a o dění mezi dobrovolníky, MUSÍM si zřídit facebookový profil.
Přes počáteční nejistotu, kdy jsem zjišťovala, jak některé nástroje fungují a k čemu jednotlivá tlačítka jsou, jsem se dobrala jistého stavu základních uživatelských dovedností. Nicméně s touhou po informovanosti přišla i postupem času „povinnost“ informovat, protože jsem se stala jednou ze skupiny.
Pak jsem přijala první přátele a začala jsem si prohlížet, co je zajímá, co se jim líbí. Někdy nad tím zůstal rozum stát, když vidíte mezi lajkovanými příspěvky směsku názorů, kde občas jeden názor popírá druhý. Bez ohledu na to, že to ani nejde v reálném čase všechno přečíst. A to už vznikla i jakási časová překážka, kdy jsem zjistila, že je to žrout času.
Nemohu si dovolit a ani nechci ve svém volnu být stále on line. A to jako proč bych měla? Stačí, že od určité doby jsem začala s sebou téměř pořád nosit mobil. Na volání a sms. To stačí. Tedy nenosím ho na záchod a do postele. A v určitém časovém limitu. To se datuje od doby, kdy jsem začala aktivně jezdit autem v roce 2000. Moje první vlastní auto byla plečka, což jsem zjistila až po koupi. Jezdilo, leč občas dokázalo překvapit. Když zůstanete stát někde v poli s upadnutým výfukem, pomoc se bez mobilu zajišťuje těžko.
A toto byla a stále je hranice mé mobility – dosažitelnosti. Je pro mě těžko pochopitelné a vstřebatelné, že chodím s mobilem v ruce, čekám na signál nějaké zprávy a jsem nervózní, že se někdo neozývá. Jako se mi stalo ve svátečním období, když jsme ladili termín jednoho „přijď na kafe“. Na jedné i druhé straně byl nějaký program, takže jsem neměla zatím žádné konkrétní datum a hodinu. Protože jsem strávila velkou většinu volna na veterině s nemocnou kočkou, rozhodla jsem se, že se půjdu odpoledne aspoň projít do nedalekého Štramberka. Vycházka fajn, svařáček, ucho, potkala jsem milé lidi a zpáteční cestu absolvovala vlakem. Tam jsem si tedy vytáhla mobil a podívala se do zpráv.
Nemám mobil dotykový, ale úplně hloupý není, takže jistou variantu aplikace messenger mi umožňuje.
„Hej, bav se se mnou!“. Byl příkaz chvíli po první zprávě, která začala upřesňovat termín kafe. Dovolila jsem si nebavit se asi 2 hodiny.
„A to nemáš, žádný signál, že ti přišla zpráva?“ řešili jsme na tom kafi.
„Nemám a život mi plyne normálně, necítím se méněcenná“, pomyslela jsem si.
Nechci být otrokem techniky, skutečný život je trochu o něčem jiném, než třímání chladné placky v ruce. Nemusím vždy po dosažení nějakého úseku cesty sáhnout po té placaté věci, která se probouzí přiložením prstu.
Ale nastanou situace, kdy musíte svůj prehistorický názor přehodnotit. A tou zásadní bylo vydání mé knížky. V tu chvíli jsem začala chápat, že marketing není neslušné slovo a začala se trochu vzdělávat. A také jsem šla na radu za mladou spolupracovnicí na knížce, která se věnuje fotografování psů.
Začala jsem se svou vizí : „Víš, chtěla bych si udělat webové stránky, kde si zájemce vždy na stejném místě najde, o čem to je, kde se to odehrává, fotky, příběhy ze života, info o ceně, dostupnosti a tak.“
„To k ničemu není, musíš mít FB stránku“, oponovala s dovětkem, že je dnes jiná doba.
„Sorry, že jsem o 36 let starší, ale moudří praví, že účinné jsou oba způsoby, ba naopak se mohou doplňovat“, uzavřela jsem tuto neplodnou diskuzi.
A nasávala jsem další informace. I na tu FB stránku došlo. A opět jsem nechápala měřítko úspěšnosti : „Kolik máš lajků na stránku?“
A co? To se snad známkuje?
Nebo mi přišel vzkaz : „Dej mi lajk, protože ho potřebuju za účelem ….“ mně naprosto neznámým.
Nekupčím s lajky : „Kup si mou knížku, dám ti lajk“, odpovídala jsem.
Zpravidla přišla odpověď : „Aha, tak sorry.“
A bylo jasno na obou stranách.
Dnes už také vím, že pokud chci někam dostat informaci o mém produktu, potřebuji i ty lajky. Že k tomu patří i reklama. Ale to je na další povídání.
Nicméně, pořád mě to nedonutilo k tomu, být stále on line. Případně zapojit se do dalších sociálních sítí. Mám jinou představu o využití svého volného času. A navíc, přestože je FB ďáblův nástroj, má jednu mimořádnou vlastnost. Jde vypnout třeba jako televize. Nebo alespoň u některých lidí, jejichž názory vám nic neříkají nebo s nimi nesouhlasíte, jen zbytečně plní stránku.
Pořád je pro mě prioritní způsob komunikace, že vytočím telefonní číslo živé osobnosti a zeptám se : „Tak co, jdeme na kafe?“
Ale když mi dáte lajk, nebudu se zlobit.
