Využila jsem ještě dalšího slušného lednového dne a vydala se na průzkum druhého z hradů v okolí mého bydliště. Den nebyl už tak malovaný, jako předchozí, ale i tak stál za to.
Štramberská Trúba
Protože jsem to spojila s návštěvou a vycházkou s bývalou kolegyní, nějak jsem zapomněla pořizovat fototokumentaci jako v předchozím příspěvku. To je tak, když se baby zakecají.
Vzpomněla jsem si na svá dětská léta. Každou neděli odpoledne jsme s bratrem „museli“, na vycházku do okolí rodného města, případně i na delší výlety do nedalekých Beskyd. Když tak nad tím uvažuji, možná bylo zaseto semínko, protože rodiče měli pohyb v krvi. Nebylo neděle, kdy by si po obědě nevyrazili na tradiční vycházku. Bez ohledu na počasí. A to byla třeba i „procházka“ na Štramberk. To, co někteří mají jako celodenní výlet zvládli za 3,5 hodiny tak, aby byli na svačinu doma. Pěkně pochodovým krokem. A to se stihli i rozhlížet.
Mám za to, že i toto mi možná uvízlo v genech a v paměti. Jinak bych asi nemohla pociťovat čistou euforii z pohybu. Je to, pravda, po dřině, vlastní dřině, ale o to je ten pocit opojnější. Pohybem, chůzí, během se mi zpevnily klouby a já si po velmi dlouhé době lebedím při ostré chůzi, aniž by mě něco bolelo, aniž bych lapala po dechu.
Rodiče byli aktivní do vysokého věku, otec před devadesátkou by lehce natrhl zadek i turistům o generaci mladším. Teď teprve dokážu pochopit, jak se na tyto procházky - výlety těšili a přicházeli z nich svěží, se svěžím duchem. Přestože oba manuálně pracovali, nedělní odpočinek nebyl o lenošení, ale o „pochodovém cvičení v tempu“. Protože to bylo o životním, aktivním stylu. O svěžím duchu, čistých myšlenkách.
Nedokážu pochopit lidi, kteří bydlí celý život v bytě, zvláště, když v něm teď bydlím i já, kteří kromě „vycházky“ do práce a na nákup, případně do hospody, či k autu nebo vyvenčit pejska, jsou zavření doma, pokud nemají alespoň zahrádku. A znám jich dost. Co tam celý den, celý rok dělají? To jim TV a dnes vlastně i počítače stačí k životu? Ano, i já mám povinnosti v domácnosti! A nemluvím o rodinách s dětmi.
Zjistila jsem, že potřebuji vzduch, přírodu, pohyb. Že jsem na to přišla až teď? Když máte nemovitost a velkou zahradu, berete to jako samozřejmost. Když při pohybu trpíte? Nic vás k němu netáhne.
Dnes už si nejsem jistá, co byl ten pravý důvod na sobě zapracovat, zatnout zuby, nelitovat se a dřít. Motivace posunout hodně svoje hranice. Vlastní vůle žít jinak, bez té by to nešlo. Možná ty geny? Nedokázala bych být dnes jen zavřená v bytě. Těším se na pobíhání s pejsky, těším se na ty lidičky, které tam potkám. Je to tak osvěžující! Těším se na výlety do okolí, aspoň se krátce projít, těším se až zase sednu na kolo. Někdy se pohybu, zvláště po delší intenzívní práci, při které sedím u počítače, nemůžu nabažit.
Občas si připadám, že i rozum se někde zapomněl, když jsem si jen tak „zaběhla“ silvestrovského podvečera do psího útulku asi 5-6km vzdáleného. Potmě, v mlze a dešti. Proč, když jsem říkala, že se potmě bojím a nevidím? Na některá proč není odpověď.
Líbí se mi, že potkávám lidi, pro které je pobyt a pohyb v přírodě, potřebou a hlavně radostí, tak jako to měli moji rodiče, ne výkonem, či módní záležitostí. To na těch lidech poznáte. A jsou to většinou příslušníci mojí a starší generace. Tu pár, dvě, tři dámy, pěšky, či na kole. A má to své opodstatnění, když zakrní tělo, zakrní i mozek. Ale i mladí lidé nesedí jen u počítače, rodiče s dětmi. Nebát se vyjít ven, otevřít mysl, vyčistit myšlenky. A potkáte jiné lidi, nové lidi a přijdete znovu na chuť i těm osvědčeným starým známým. Že chodíte, jezdíte po stejných cestách? Ale každý den je v přírodě něco nového!
Je to pro mě stále nový, opojný a osvobozující pocit. Uvědomit si, že je to jinak, než bývalo a že to staré už nechcete. „Jdi svou cestou, když s tebou někdo chce jít, půjde, ale nečekej na něj. A když s tebou nepůjde, neohlížej se, nevyplatí se to. Na cestě potkáš někoho jiného, kdo s tebou půjde rád.“
Jen najít tu odvahu, chuť a vůli. Zkuste se přidat!
