Tak jako lidé i pejsci mají trable. Domácí mazlíky opečováváme, pejsci v útulku to štěstí nemají. Musí spoléhat na postřeh lidí, kteří se kolem nich pohybují a kteří poznají, že jim něco schází. A tak jako nemoci chodí po lidech, ani psům se nevyhýbají.
Poslední týden v útulku, kam docházím venčit, byl hrůzostrašný. My, lidé, rádi používáme větu: „Mám depku“. Většina se z toho vyspí, někteří se léčí, ale obecně vzato víme, že je potřeba něco změnit. Ale co když má depku pejsek, který je v útulku přes 7 měsíců zavřen v kotci? Milý, hodný pejsek, který chodí rád na vycházky s venčiteli, pejsek, který umí vykouzlit zářivý úsměv. Ano, zmiňovala jsem se o něm v nedávném článečku „Každý má své nej…“. Tobík, Tobiášek.
Jak poznáte, že má problém? Že trpí bez lidské společnosti, bez domečku, který by rád hlídal. Možná mělo být varováním, když jsem letmo okusila jeho zuby na své noze. Ale byla to nepřehledná skrumáž lidí a psů, kde byl vystresovaný a dal mi takto najevo, že s ním mám jít pryč.
Jsou lidé, kteří se sebepoškozují. Řezné rány a podobně. Pes nemá nůž, či žiletku, pes má jen své zuby. Tobiášek si ukousl kus ocasu. Přišli jsme večer venčit, kotec plný krvavých skvrn, které se nedají snadno vymýt. Pach krve, která může být v některém koutu. Krev, která odtékala i kanálkem při vymývání kotce. Co musí prožívat psi ve vedlejších kotcích, když možná i slyší drcení páteřních kostí ocasu?
Ale vítal nás rád, ač od krve a bez kusu ocásku, šel rád ven a nechtěl se vrátit zpět. Divíte se?
Ale dobrovolníci a občanské sdružení, které pomáhá pejskům-bezdomovcům v okolí, zorganizovali bleskovou akci. Akutní operace a převoz do dočasné péče v domácnosti s dítětem, kočkami, občas i jiným psem.
Vypadá sice smutně , ale pookřál a není prý hodnějšího psa. Přejeme mu, aby brzy našel domov trvalý.
Ale tento týden nás čekalo horší překvapení. Nejhodnější pejsek v útulku byl zalezlý v boudě, ačkoliv nás vždycky radostně vítal. I o něm jsem dříve psala, Mojmír a jeho číro. V útulku byl od února letošního roku.
Nechtěl jít ven na procházku, nechtěl jít ani z boudy, nežral. Před piškotem uhnul hlavou. Pochopili jsme, musíme ho dostat pryč.
Poslední fotka v útulku. Nechtěl už opustit boudu.
Následného dne opět dobrovolníci zorganizovali akci, kdy byl převezen na vyšetření do blízkého veterinárního centra. Byl už zajištěn jeho další pobyt po vyšetření a následně v dočasné péči. Ale výsledky vyšetření, ultrazvuku i akutního rozboru krve potvrdily nejhorší myšlenky. Vážné poškození ledvin a nádor na játrech, musel mít bolesti. Lidskou řečí – neléčitelný nádor a stav neslučitelný se životem. Přežíval by už jen pár dní.
Mojmírek byl uspán, aspoň jsme mu prokázali poslední službu, že měl v těžké chvíli při sobě blízké, známé tváře. A zkrátili jsme mu utrpení. Už ho nic nebolí, už je za duhovým mostem. Už je mu dobře.
Ale takto si ho budeme pamatovat.
S vážnou tváří snášel lidský smysl pro humor.
Jakoby nedávno říkal: „Na sluníčku je to fajn, nechci už studený kotec, chci nový domov!“
Už ho Mojmírku máš.
