Do čekárny přijdete a čekáte. Až na vás dojde řada. U lékaře lidského i zvířecího, na úřadě a mnohde jinde. Někde dostanete lístečky s číslem, někde si musíte pořadí hlídat. A někde sedíte a sedíte a pořád vás někdo předbíhá.
Tato situace se mi stala, když jsem usoudila, že je potřeba naložit Kočinu do přepravky a vysedět si frontu v čekárně veterinární ordinace. Kašlala. Ne na mě, to je normální, ale opravdu měla suchý kašel.
Mnozí z vás vědí, že to není situace jednoduchá. Nervózní zvířátka, nervózní páníčci. Každý si hlídá svoji pozici jako ostříž. Samozřejmě, tím spíše, když si i to vysedění pořadí musíte zaplatit.
Bylo to nedělního podvečera, čtvrt hodiny před otevřením ordinace a v čekárně už seděly dvě kočky. Situace vypadala nadějně. Ale ordinace už fungovala, zřejmě akutní případ. Spořádaně jsem se s Kočinou usadila a zběžně odhadla časový horizont odchodu z ordinace.
Následně přišli tři psi, mopsík ledva dýchal, jedna kočka se přesunula do ordinace.
Druhá kočka byla též odbavena a už jsem se zvedala, když se otevřely dveře a následovala slova sestřičky : „Paní … pojďte na krev.“
Tak jsem si zase sedla.
Kočině začaly z očí létat blesky a otázka : „Nás předběhl obyčejný pes?“
„Kočino, je to jako u lidí. Pořadí pacientů určuje lékař. A pacient je prý z latinského slova, které znamená trpělivý.“
Předběhl nás další pes.
Rezignovala jsem a Kočina se otráveně otočila v přepravce pozadím ke dvířkům. Ale dočkaly jsme se. Prohlídka, odběr krve s řevem, antibiotika, návod k užívání, pokyny pro dotaz na výsledky a termín na další kontrolu. Účet. Bůh stvořil veterinu, aby udržovala kočku zdravou a člověka na mizině. Stále více uznávám pravdivost této FB stránky.
Výsledky nebyly moc dobré, každé úspěšné podání léku jsem si zapsala jako své cenné vítězství.
Výhodou kontroly je, že tentokrát předbíháte vy druhé. Byť i tak jsem šla raději dříve. Další odběr krve s řevem. Injekce. Opět pokyny ohledně budoucích výsledků, dále se uvidí. Účet.
Výsledky nebyly stále optimistické, následného dne jsem si měla dojít už bez Kočiny pro další léčivo. Vyseděla jsem si opět frontu, byl pátek odpoledne, naštěstí nebyla početná. Dostala jsem ampuli s roztokem za krk, nádobku na exkrement a účet. Čím více bude pokusů tím lépe, tím budou výsledky průkaznější.
Přes víkend jsem sbírala a preparovala vzorky do ampulky, která byla vybavená praktickou lopatičkou. No, moc toho nebylo. Když moc nejedla. Není příjem, není výdej.
Ale něco jsem shromáždila, v pondělí jsem tedy doklusala se vzorkem do čekárny.
„No kur..“, málem ze mě vypadlo, když jsem přišla 20 minut před otevřením ordinace a byla jsem čtvrtá. Tentokrát tam bylo opravdu veselo. Fenečka chrta vystresovaná množstvím psů, malý pejsek neidentifikovatelného plemene, jeden voříšek seděl raději venku a majitelka stará shrbená paní seděla v čekárně a hlídala si pozici. A současně se mnou přišli dva nádherní psi – štěně cane corso, půlroční a už to byla malá vobludka a nádherný velký ridgeback. Oba tyto psy zaujala stará paní, která je naprosto nebojácně hladila.
Postávala jsem v čekárně, nebylo kam sednout, nervozita houstla.
Vyšla sestřička a spásně mě oslovila : „Vy si jdete jen pro léky, paní Pavlisková?“
„Ne, měla jsem donést hovno“, vypadlo ze mě šťastně a předala jsem jí nádobku.
Sestřičce cukl koutek, vnímala jsem, že lidé za mnou lehli. Ale nahlas se nesmál nikdo.
Sestřička se otázala kolik toho je?
„Ze tří vzorků“, pravila jsem.
„Tak to bude stačit“, odpověděla sestřička.
S pokynem, kdy si mám zavolat na výsledek, jsem se šťastně rozloučila s osazenstvem čekárny.
Výsledky dopadly dobře, ale ještě zdaleka nemáme vyhráno. Čeká nás další kontrola s odběrem krve.
Zde zaujala naštvanou pozici po aplikaci jedné z dávek antibiotik.
Jinak polehávala, spala, či se vyhřívala na parapetu.
Po aplikaci přípravku za krk se uvelebila uraženě na mém pracovním stole.
Ale vrací se jí chuť k jídlu a ožila.
Dnes jsem vyprostila zpod ledničky hejno „ztracených“ myší. Předváděla mi opět ukázkový aport. Ale při nahrávání jen tak napůl, prý nebude dělat komedii.
