Tak svého času zpíval Ivan Mládek. A možná to bylo dokonce v době, kdy jsem se v Brně vyskytovala. Tedy o mě to nebylo, jak říkají Pražáci – byla jsem tehdy náplava.
Po letech mě popadla nostalgie. Podívat se na místa známá i neznámá, podívat se, co je nového a jak se ta známá místa změnila. A protože jsem tehdy nepoznala moc okolí a někde jsem zaregistrovala, že kolem Brna jsou úžasné cyklostezky, rozhodla jsem se naložit kolo a zkusit některé prozkoumat.
Na radu jsem projela aplikaci Booking a našla jsem si penzion, který by mohl odpovídat pro potřeby výchozího místa. Reference mimořádné, spolehlivost, čistota. A navíc – ubezpečení, že mluví mojí řečí. Po úvodní komunikaci v dostatečném předstihu, kdy jsem upozornila, že přijedu s kolem, jsme si odsouhlasili termín i velikost pokoje.
Následně jsem zjistila, že se mi termín kryje i s jistou rodinnou akcí v Brně, takže vlastně všechno do sebe zapadalo.
Nadešel čas, a protože nástup je až od 15 hodin, šla jsem ještě ráno venčit do útulku, protože jsem měla vše připraveno, naloženo, tak se aspoň trochu zchladit s pejsky ve vodním toku. Protože bylo horko, dost horko. Trochu jsem měla z jízdy v horku obavy, ale než se doma stresovat, co jsem zapomněla? Kolo, vybavení, foťák … a samozřejmě slivovici.
Po poledni jsem udělila poslední instrukce osobě zodpovědné a pověřené hlídáním domácnosti. A vyrazila jsem. Je to nějakých 150 kilometrů. Když jsem vycházela z domova, na teploměru ve stínu bylo 35 stupňů. Spát se mi začalo chtít už po 50 kilometrech, nezapínám klimu na plný výkon. Ale nějak jsem dojela v normovém čase.
Dokonce se mi podařilo zaparkovat přímo před penzionem, byť couváním po kusu chodníku, kdy jsem si skoro odřela zrcátko o stěnu. Tak odsud už se do odjezdu nehnu. Stála jsem u zamčených dveří a chtěla vytočit uvedené číslo. Z vedlejších dveří vykoukla osoba se slovem: „Hello!“ No potěš, mají mluvit mojí řečí! Následovala otázka, už v mém rodném jazyce, jestli budu platit v korunách či eurech. Chtělo se mi říct: „Ne, polským zlotým“.
Dostala jsem klíče s poučením o snídani a kdy je mám vrátit a nazdar.
Začala jsem vybalovat a přemísťovat. Do druhého patra po schodišti úzkém 90 centimetrů. Nemusím to měřit, jsem od fochu, aby to prošlo kolaudací. A několikrát zalomené, poslední ramena měly stupně stejně široké, jako vysoké. Napadla mě asociace s žebříkovým schodištěm. Tahat po něm kolo, které samo o sobě váží 17 kilo, a to mám na něm další nosiče, to byl masakr. Kolárna není. Ale hlásila jsem, že mám kolo, ne skládací koloběžku! Ale co, aspoň si i zaposiluju.
Před dveřmi nenápadný stupínek, zakopla jsem a praštila se do hlavy. No, podkroví. Pokoj opravdu prostorný, abych se vešla i s kolem. Sociálka super. Nevím, mám od známých a ze své zkušenosti povědomí, že maličká lednička a třeba fén je dnes standard. Pokoj nestál dvě stovky za noc. Ale měla jsem se zeptat.
Kam dám chladit plzničky, které si vezu, nejzdravější iontový nápoj? Slivovici netřeba, ta se pije v pokojové teplotě. A jen kalíšek z rána. Ale třeba cizinci dole mají. A našinec dostane podkroví za trest.
Tak jsem se vydala aspoň na průzkum okolí. No bída, tady asi Radegast nebude, potažmo Birell, ani Plzeň. Nedaleko místní Bronx. Ale také cykloprodejny. Naštěstí za rohem Gambrinus. Hned jsem vyzkoušela.
Noc hrůzy. Když jsem si dovolila otevřít okno, protože se konečně někam schovalo slunce, v plné síle se začaly ozývat nedaleko projíždějící vlaky. Ale je horko, to se nedá nic dělat a špunty do uší mám.
Tak pevně věřím, že ostatní zážitky vše překonají. Ale o tom zas jindy.
