Před časem mé spolujezdkyně autem do práce musely téměř každé ráno přetrpět můj referát o venčení v útulku. Proto přijaly s povděkem, že jsem nějakou dobu do útulku chodit nemohla. Ale zase musely naslouchat o cvičení a anatomii.
Cítím opět tichý odpor. To je zajímá ještě méně, protože jsou zdravotnice, anatomii mají v malíku a mají toho dost v práci. Nepotřebují ještě ve svém volnu poslouchat, co kde bolí a kde píchá.
Ale já si nestěžuji, já jen konstatuji, že moje práce na nápravě škod na mé tělesné schránce nese své plody! Naopak líčím to s radostí, protože už se mi dostalo i pochvaly od profíků.
Já to taky nemám ráda, když mě někdo potká po delším čase, kdy jsme se neviděli a začne o bolístkách. A na závěr následuje údiv: „A ty nejíš ještě žádné prášky?“
Ne, děkuji za optání, nejsem cholerik, kterému jde občas pára z uší, nemusím všechno hnát dopředu, nejsem netrpělivý člověk. Nemám vysoký krevní tlak. Ne, ani choresterol si nesrážím medikamenty. Tak dám si občas i něco tučného, zapijím to ale pivem, to eliminuje škodliviny.
No tak už mám před koncem záruční doby! A co? Jednak se tak necítím a autům po garančce se taky vyměňují ložiska a čepy. Čímž nechci říci, že jsem v pořadníku na repasi kloubů.
S tím na mě nechoďte! Ba naopak, se svojí jednorukou kamarádkou, mojí vrstevnicí, při svých pravidelných dýcháncích nad dobrým jídlem v naší oblíbené hospůdce na Hukvaldech jsem našly nové společné téma.
Začíná to nenápadně. „Protahuješ tuto svalovou partii? A co cvičíš, řekni jak?“ A tak mohou někdy návštěvníci restaurace, či personál pozorovat, jak „nenápadně“ předvádíme cviky a konzultujeme obtížnost provedení. A taky se mi stane, že se zaberu do vysvětlování, jak uchopím nohu oběma rukama a pak se zarazím. „Aha, to nemůžeš, tak ono by to šlo třeba i provést jinak jednoruč“.
Nejvíce v poslední době mě ale pobavilo, když jsem narazila na dámu, která už jistě po záruční době má. A začaly jsme si uprostřed chodníku na veřejném prostranství vysvětlovat cvičení a překládat patu na stehno a podobně. Chodíme na stejnou fyzioterapii.
A jedna z mých pasažérek mi dnes položila drzou otázku: „Co budeš dělat v šedesáti, když dneska už zase skuhráš?“ Je vidět, že mě vůbec neposlouchala! Nadšeně jsem líčila, jak mě moje fyzioterapeutka na poslední rehabilitační lekci pochválila a vybavila do „nového rozhýbaného života“ jedním cvikem, který bych dříve v žádném případě nezvládla. Ve stručnosti - nos na koleně jedné nohy a druhou vytaženou skoro na opačném konci místnosti. Tedy byl kumšt se vrátit poprvé zpátky do původního tvaru, ale protáhlo mi to svaly, o kterých jsem doposud ani netušila. A tudíž bolí, že?
Hlavně, že dotyčná dáma ode mě nedávno s povděkem přijala sérii protahovacích spinálních cviků. To je, když ze sebe člověk dělá vývrtku.
Načež kontrovala druhá, rovněž naše vrstevnice: „A není lepší si zasouložit?“ Nesporně to má cosi do sebe, ale pro slabší jedince také některé číslo může být posledním gymnastickým výkonem před výhřezem ploténky.
Co budu dělat v šedesáti? A proč jsem asi od Zuzky Součkové vydyndala skoro poslední výtisk knihy – Když se dáma rozběhne? Byť ne se záměrem trénovat na maratón, ale spíše jako motivační vodítko k návratu do původní kondice. Přece jen, to pobíhání s chlupatými sparingpartnery mě baví víc. Ale kdo ví, třeba si po šedesátce střihnu trasu B7 v seniorské kategorii.
Ale když se to děvenkám nelíbí, mám jiné řešení. Obnovila jsem už zase venčení v útulku, budou tedy mít ráno opět informace o aktuálních stavech v kotcích.
