Každý má rád něco jiného, já mám ráda Hukvaldy. V kteroukoliv roční dobu, ale obzvlášť v listopadu, kdy mám narozeniny.
Vloni jsem psala o své nové zvyklosti, na narozeniny si vzít volno a udělat si výlet na Hukvaldy. Letos nebudu popisovat větami, jsou věci, které se popsat textem nedají.
Je podzim, je zoráno.
Do toho lesíku jsme se jednou vypravili s taťkou (před čtyřiceti a vice lety) na vánoční stromek.
Oblíbená škarpa ...
… zde jsem skončila i s kolem v kopřivách (popsáno v článku „Že jsem radši nešla venčit“)
Pěšky se ta cesta do kopce táhne. Na kole je to rychlejší.
Kde se tam vzalo v poli auto?
Vzadu rozhledna na Velkém Javorníku.
Ale konečně „korýtka“.
To tam již brzo budu.
Tak zde cestu ukončím.
Oblíbená hospůdka „U Námořníka“.
Ale ať vydržím, tak aspoň vdolek z pověstné pekárny.
Obora vítá.
Šálí mě zrak? Dnes otevřeno?
Nelením a klušu do kopce. Ale musím se zastavovat, nedalo mi to. Listí se třpytí, poletuje.
Jsem na hradě, opravdu je otevřeno, je třeba zakoupit vstupenku.
Pokladní usnuly.
Tak potichu projít a nahlížet jinýma očima.
Ovšem pokladní hlídá i odchod.
Zpáteční cesta - až oči přecházejí.
Bohužel, i zde řádil v posledních dnech větrný živel.
Ale obyvatelé obory zůstali.
Ale je snad možno vymyslet lepší kompozici na závěr?
Steak z panenky na živém ohni. U Námořníka.
Číšník se zeptal, ví, že si pokaždé dáváme totéž: "Budete dámy měnit něco na svých zvyklostech?"
Nebudeme, proč taky?
