Zpráva o stavu... irštiny

Bude to teď třetí týden, co trávím studiem v irském Limericku. Jedním z nejinspirativnějších momentů jsou vždy hodiny irštiny.

Je to vskutku zvláštní jazyk. Tak například, takové irské přivítání vám může chvíli zabrat, a to nejen kvůli krkolomné výslovnosti. Nejpoužívanější pozdrav by se dal přeložit jako „Bůh s tebou“. Chcete-li být slušní, zvolíte raději „Bůh a Sv. Marie s tebou.“ Druhá osoba pak pokračuje „Bůh, Sv. Marie a Sv. Patrik s tebou.“ Dřív byste dokonce při zvláštních příležitostech přihodili ještě „Bůh, Sv. Marie, Sv. Patrik a Sv. Kolumbus s tebou“ – asi jako ta hra Tetička jela do Ameriky a vzala si…, kde musíte opakovat vše, co řekli hráči před vámi.

Aby toho nebylo málo, irština nemá výraz pro ano/ne. Odpovídáte tak vždy slovesem použitým v otázce. Je to taky asi jediný jazyk na světě, kde se prosté „děkuji“ řekne „go raibh máith agat“ (což s trochou nadsázky znamená „to bylo od tebe moc fajn“).

Česká republika má v irštině poetické označení „Poblacht na Seice“ (vyslovuje se jako [poblocht na šekej]). Pořád na tom ale nejsme tak špatně jako Francouzi - ti jsou „Francach,“ stejně jako krysy. „Neoznačujeme Francouze jako krysy, ale krysy jako Francouze,“ upozorňuje vyučující. „Nejedná se o urážku národa, ale o kompliment těm malým zvířátkům.“

A na závěr ještě jedna perlička. Nejen čeština se pyšní zvuky, které cizincům nejdou přes pusu. Irština má jednak specifické „th“ (čteno opravdu t-h), kterým nahrazuje onu anglickou hlásku, jež vždy trápila a asi vždy trápit bude tolik studentů angličtiny. Když odpočítává Ir, zní to v podstatě jako „one, two, tree.“ Daleko zajímavější je ale speciální irské „r,“ např. ve slově „go bréa“ (výborně). „To je takový náš shibboleth,“ kterým odlišíme rodilého mluvčího od cizince, jakkoliv dlouho se irštinu učil.“

Pro nezasvěcené, šibolet je jakýsi jazykový prostředek, kterým se odliší insider a outsider nějaké skupiny. Termín pochází z Bible, kdy právě výslovnost slova shibboleth prozradila efrajimské uprchlíky při útěku přes Jordán. Ve svém dialektu neměli hlásku „š“ - vylezl z nich tak jen sibolet a pronásledovatelé je lehce odhalili.

Podobného triku využili i američtí vojáci ve druhé světové válce. Když se japonští zvědi, maskovaní jako vojáci USA, blížili k americkému táboru, hlídka zvolala „lollapalooza!“ A protože si Japonci pletou hlásky „l“ a „r,“ z druhé strany se často ozval nějaký patvar, asi jako rorraparooza. Jakmile tak voják zaslechl „rorra,“ začal prý střílet, aniž by musel nutně slyšet zbytek.

Ale nezoufejme, zrovna čeština je šiboletů plná asi jako Irsko zrzků. Jestli se někdy budeme muset bránit a čeština bude pořád ještě na světě, takových tři sta třicet tři stříkaček bude užitečný pomocník.