Jsou eseje Frédérica Bastiata stále aktuální?

Na Frédérica Bastiata jsem narazila spíše náhodou, a to když se mi do ruky dostal pamflet s názvem „Petice výrobců svíček.“ Začala jsem pátrat o autorovi a zjistila, že se jedná o jednoho z nejzajímavějších, ač méně známých ekonomických žurnalistů a obhájců ekonomické svobody.

Narozen ve francouzské Akvitánii, Bastiat odešel v 17 letech ze studií a neobdržel tak žádné formální vzdělání. To mu však nebránilo, aby se aktivně angažoval v politice (byl mimo jiné členem Národního shromáždění), publikoval ekonomické články, účastnil se sociologických debat a glosoval na téma náboženství. Ve všech oblastech činnosti hájil svobodu člověka, zdůrazňoval vlastnická práva a nutnost eliminovat bariéry. V tom posledním jako by šel světu příkladem – Bastiatovy články jsou satirické, provokativní a velmi pokrokové. Jedni tvrdili že Bastiat byl „ryzí génius“ (Henry Hazlitt, americký filosof a ekonom), druzí, že se jednalo o nevzdělaného laika, „pseudovědce,“ „trpasličího ekonoma“ a „komika“, jež nepochopil základy ekonomické teorie. Tento postoj zastávali především přívrženci marxistické teorie, kteří tvrdili, že Bastiat se snaží řečněním a sofistikou vrátit politickou ekonomii na její nižší vývojový stupeň (tedy ke konceptu „neviditelné ruky trhu“ Adama Smithe).

Nehledě na to, jak rozporuplné reakce jeho články vyvolávaly, Bastiat publikuje dál. Píše na téma protekcionismu, byrokracie, veřejných služeb, státu blahobytu a mnoho dalšího. Přestože řada argumentů a prací ztrácí po 150 letech svou důležitost, já bych ráda vybrala ta témata, která jsou mimořádně aktuální a bez jakýchkoliv obměn by se dala aplikovat na současné ekonomické otázky a problémy.

Protekcionismus a obchodní bilance

V Bastiatově době převládal ve Francii merkantilismus. Tento směr, projevující ve především od 16. do 18. století, považuje za bohatství národa jeho vybavení drahými kovy a zdůrazňuje aktivní obchodní bilanci. Zahraniční obchod je dle merkantilistů hra s nulovým součtem a k jejímu vítězství je potřeba silně podporovat vývoz a naopak omezit dovoz.

Bastiat bojoval celý život proti protekcionistickým tendencím i zakořeněnému mýtu, že aktivní obchodné bilance je pro národní hospodářství „příznivá,“ zatímco pasivní je „nepříznivá.“

„Je-li natolik lepší vývoz než dovoz“, píše Bastiat ve stati Obchodní bilance, „bylo by nejlepší, kdyby se lodě s exportním zbožím potopily a proto nemohly přivést zpátky žádný import.“ Reagoval tím na bouřlivé debaty o výdajové stránce státního rozpočtu na začátku roku 1850.

Stačí však zaměnit jména politiků a bez dalších zásahů je možné použít text pro podstatně aktuálnější debaty o hospodářské politice. Dokazuje to např. Miloš Zeman, který na podzim roku 1996 přepočítal deficit obchodní bilance na dluh domácností, čímž se snažil ilustrovat neúspěch tehdejší vlády, která údajně vycházela z příliš liberálního pojetí zahraničního obchodu.

I protekcionismus je Bastiatovi trnem v oku. Věnuje se mu např. ve výše zmíněné stati Petice výrobců svíček. Výrobci svíček a umělého osvětlení zde apelují na vládu žádajíce o ochranu proti nekalému konkurentovi – slunci, který má daleko lepší výrobní podmínky a díky tomu zaplavuje domácí trh svými produkty s nesmírně nízkou cenou. Ochranářský zákon, který výrobci prosazují, má podpořit domácí obchod. Dojde-li k zazdění všech oken, vykýřů a světlíků, bude podpořena nutnost kupovat umělé zdroje osvětlení – a tedy se zvýší zaměstnanost, protože práci dostanou všichni, od samotných producentů surovin a materiálu, přes dopravní firmy a konče zpracovatelskými podniky.  Vyšší odbyt umožní zvýšit mzdy a zvýšení mezd bude znamenat vyšší blahobyt: „Jestliže nám udělíte monopol na produkci světla ve dne, tak okamžitě začneme nakupovat velká množství loje, uhlí, oleje, pryskyřic, vosku, alkoholu, stříbra, železa, bronzu a křišťálu, abychom náš průmysl zásobili surovinami; a kromě toho pokud my spolu s našimi početnými dodavateli zbohatneme, zvýší se tím ohromně naše spotřeba, a staneme se tak zřídlem prosperity pro všechna odvětví domácího průmyslu.“

Takto vtipně a obratně ve své eseji Bastiat útočí na obhájce ochranářské politiky. Využívá argumentu ad absurdum, kdy z pravd a zásad vlastních protekcionismu vyvede nesmyslný závěr.

A jak je to s protekcionistickou politikou dnes? Od 19. století jsme nepochybně udělali velký krok směrem k liberálnímu obchodu, ale zamyslíme-li se nad zahraniční politikou USA nebo tzv. Společnou zemědělskou politikou EU, zjistíme, že protekcionismus v žádném případě nevymizel, a to obzvlášť v souvislostí s nedávnou (či současnou?) ekonomickou krizí.

Byly to Spojené státy americké, kdo spustil vlnu protekcionismu, když do stimulačního balíčku pro americký průmysl protlačily iniciativu „Buy American.“ Tento krok vyvolal silné reakce v sousední Kanadě, EU i velkých amerických firmách, které se bojí odvetných reakcí ze strany zahraničních podniků. Přestože by se ale mohlo zdát, že iniciativa odporuje základním principům WTO (tedy „nediskriminaci a národnímu zacházení“), zákon je alespoň prozatím uplatňován výhradně na vládní zakázky, tedy nákupy financované vládou, a ty se ve WTO těší zvláštním pravidlům. Upřednostňování amerických dodavatelů tak omezí pouze dodavatele z rozvojových zemí a státy, jež sice podepsaly Dohodu o vládních zakázkách, ale nesplnily další kritéria.

Podtrženo a sečteno, zákon neodporuje žádné legislativě, ale americký prezident tím vyslal do světa jasný signál, že bude podporovat americkou ekonomiku i za cenu kritiky ze zahraničí. A Evropa šla záhy ve stopách Obamy.

Roli obránce národního průmyslu zde sehrál, dnes už bývalý, francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který (stejně jako např. Itálie a Španělsko, jež brzy následovaly jeho příkladu) od roku 2009 silně dotoval domácí automobilový průmysl. Je úsměvné, že to byl právě Sarkozy, kdo v televizních debatách ostře vystupoval proti protekcionismu se slovy „Já jsem nikdy nevěřil v protekcionismus. Nikdy. Jestli chcete, abych řekl, že protekcionismus je sprosté slovo, ano, je.“

Co se pak týče samotné Světové obchodní organizace nebo zón volného obchodu (NAFTA, CEFTA, apod.), i ty mají k opravdovému liberalismu daleko. Je totiž nutné si uvědomit, že nesvobodný obchod označuje nejen opatření namířená proti uskutečnění směny (tedy cla, kvóty, apod., používané výhradně při importu), ale i opatření namířená v její prospěch, jichž se využívá při exportu. Jedná se např. o „levné“ úvěry České exportní banky, dotované pojištění od EGAP, dotovaných obchodních informací CzechTrade či daňových zvýhodnění CzechInvestu.

Zřejmě je tedy, obzvlášť v době krize, pro vlády stále těžší volit mezi vidinou liberálního světového obchodu na straně jedné a tlakem na záchranu domácího průmyslu a nastartování růstu hospodářství na straně druhé.

Socialismus a stát blahobytu

Stať Co je vidět a co není vidět je patrně Bastiatovou nejznámější prací. Ve světle každodenních činnosti (které mají alespoň minimální význam pro národní hospodářství) zde velmi přesně vymezuje, co „je vidět“ – tedy efekt bezprostřední, a co „není vidět“ – efekt následný.

Reagujeme-li na rozbití okna slovy „Co by dělali sklenáři, kdyby nikdo nerozbil žádné okno“ uvědomujeme si přitom, že poškozený by byl peníze vynaložil tak jako tak, jen na jemu užitečnější věc?

Tvrdíme-li, že „daně jsou nejvýhodnější investicí,“ dochází nám, že aby úředník dostal o pětifrank více, musí se tohoto pětifranku vzdát daňový poplatník?

Podporujeme-li státní subvence divadlům a kultuře, dáváme tak zákonodárci moc zasahovat tak daleko, aby byl „oprávněn snížit mzdu řemeslníka kvůli zvýšení zisku umělce?“…. a Bastiatovy příklady zde nekončí.

Jak je zřejmé z uvedených příkladů, Bastiat zde otevírá téma politiky zaměstnanosti, zdanění, státních subvencí. Ve svém díle se dále věnuje např. veřejným službám, zprostředkovatelství či půjčkám.

Už Bastiat si uvědomoval, že není možné, aby se stát postaral o všechny potřeby a touhy svých občanů. Vždyť se jedná o „nebohou, nešťastnou, nejztrápenější a nejobviňovanější osobu, která neví, kam dřív skočit.“ Je tomu tak proto, že se na ní neustále valí řada proseb, o které by se měl Stát starat a stejně tolik stížností na problémy, které nezvládá. V očích svých občanů je to „nevyčerpatelný zdroj bohatství a osvícení ­ univerzálního lékaře, neomezený poklad, a neomylný rádce.“ A jak definuje Stát sám autor? „Stát je velká fikce, skrze níž se každý snaží žít na náklady všech ostatních.“ Tento výrok je často uváděn jako motto celé eseje. Bastiat obviňuje francouzské občany ze snahy žít na úkor druhých, tedy pobírat výhody, a zároveň nechuti přispívat daněmi. V tomto rozporu (podle Bastiatových slov rozporu „absurdním, dětinském a nebezpečném“) vidí počátek všech francouzských revolucí a trvalému pocitu nespokojenosti. Snad i v tom tkví podstata populárního francouzského stávkování.

Velkým neduhem, zmíněným např. v díle Zákon, je i sociální solidarita – téma velmi populární v dnešních politických přestřelkách a kampaních. Dle Bastiata zbavuje lidi vlastní odpovědnosti, svobodného rozhodování, jednotlivec se stává „méně člověkem“ a „mravně zmalátnělým.“ Ale o co se má tedy stát vlastně starat?

I na to má Bastiat odpověď. Je nutné stanovit si základní priority, nezbytnosti, které budou financovány státem a poskytovány kolektivně. „Nadbytek“ bude hrazen k kapes občanů. Nejen se tak občané stanou zodpovědnějšími, rozumnějšími a uvědomělejšími, ale je to také jediná možnost, jak může stát jako zřízení dlouhodobě fungovat. Jinak hrozí, že se nikdy nevymotáme ze spirály, kdy si důchodci stěžují, že se utrácí moc za studenty, studenti, že se rozhazuje za nemocné, nemocní, že se vyhazuje za divadla a tak podobně… že jsou nám tyto problémy povědomé? Snad by se Bastiatovy práce měly opravdu znovu oprášit a spatřit světlo světa. Je k nevíře, jak velkou inspirací by nám dnes mohlo být dílo tohoto provokativního francouzského žurnalisty z poloviny 19. století.