Evropa v očích šestice prezidentských kandidátů

V rámci předvolebních setkání měl ve čtvrtek 8.11. Institut ekonomických studií UK možnost přivítat na své půdě šest prezidentských kandidátů. Na pozvání think-tanku Evropské dorazili Jiří Dientsbier, Jan Fischer, Zuzana Roithová, Karel Schwarzenberg, Přemysl Sobotka a Miloš Zeman.

Petr Topič, MAFRA

Flexibilní integrace vs. silná Evropa

V tříminutové úvodní řeči každý z kandidátů zopakoval hlavní myšlenku svého „evropského“ programu. První kolo zahájil senátor ČSSD Jiří Diensbier. Zavzpomínal na počátky evropské integrace a poznamenal, že naše země bez spolupráce s ostatními evropskými zeměmi nemá šanci obstát.

Jan Fischer navázal svým oblíbeným bonmotem, že „je jen jedna horší věc, než je existence Evropské Unie, a to je její neexistence.“ Evropané (na rozdíl od Američanů) nesdílí pocit společné identity a národa jako například Američané, takže integrace má smysl, jen pokud řeší evropské a globální problémy, jako je např. energetika, infrastruktura, či konkurenceschopnost kontinentu. Podle Fischera je ideální tzv. flexibilní integrace a to jen v oblastech, kde to bude České republice ku prospěchu.

Europoslankyně Zuzana Roithová naopak podpořila hlubší začlenění Česka do EU a centra rozhodování o budoucnosti Evropy. „Není to o nás bez nás, ale o nás s námi, “ dodává.

Ve stejném duchu promluvil i ministr zahraniční Karel Schwarzenberg., zastánce společné Evropy. EU vidí už od počátku jako projekt politický, srovnání s USA tedy není namístě. Těší ho, že k myšlence federace se ČR začíná v posledních letech přibližovat, ale může to podle něj trvat ještě dvě, tři generace.

Senátor ODS Přemysl Sobotka se v úvodu ohradil proti nálepce euroskeptika. V srdci EU vidí především prohloubení 4 základnách svobod. Bude podporovat rozšíření na Balkán, neboť „v jednotě je síla.“ Těžké je naproti tomu rozhodování v otázce solidarity „zodpovědných s nezodpovědnými“ – jak vyvážit nutnou pomoc a plýtvání prostředky?

I bývalý premiér Miloš Zeman zmínil evropské hodnoty. Diverzita coby jednota v různosti, tolerance jako svoboda projevu a nakonec hedónismus – radost ze života.

Česko v centru Evropy

Po úvodní řeči následovala část druhá, a to debata kandidátů s moderátory. Hlavními tématy integrace, ke kterým se v průběhu debaty vyjádřila většina kandidátů, byla společná měna, vytvoření bankovní unie,  přistoupení dalších zemí do Unie (či naopak naše vystoupení) a koblihy v igeliťáku..

Proti myšlence vystoupení ČR z Unie se Jiří Diensbier tvrdě ohradil. „Potřebujeme více Evropy, protože nám zajišťuje bezpečný prostor pro rozvoj. Nesmíme být na okraji, nemohli bychom věci ovlivňovat,“ staví se za evropskou integraci a jedním dechem dodává, že „i ten nejmenší stát je v EU slyšet.“ Právě integrační kroky jsou nutné k získání rozhodovací pravomoci. Vystoupením se brání nejen kvůli ztrátě řady výhod pro občany, ale i poklesu zahraničních investic. I jednotná měna je pro Diensbiera rozumný projekt.

V otázce eura se neshodl s Přemyslem Sobotkou ani Janem Fischerem. Fischer, který jako by se v průběhu celé debaty zdráhal vyjádřit jasně svůj názor, reagoval slovy „Euro není projekt dneška ani zítřka.“ O chvíli později však prohlásil, že s eurem „nemá problém.“

Na Miloš Zemana směřovala otázka přistoupení Turecka do Unie. Důrazně se proti němu postavil, a to z důvodu neslučitelnosti kultur a problémů s protiústavním islámským radikalismem. Členství Ruska by naopak podpořil díky silné kulturní podobnosti.

Zuzana Roithová se vyjádřila k většině tématům, a to stručně a informovaně. Nejen mně imponovala její připravenost. Co chvíli, tahala z rukávu přesná data z nejrůznějších oblastí a v průběhu debaty si dělala poznámky. Poté, co zdůraznila, „kdo nemá vizi, nic nedokáže“ a Česká republika nesmí zůstat na kraji Evropy, dokonce napomenula Přemysla Sobotku, že si neprostudoval důležité materiály. Ten neobratně reagoval slovy „Ty texty jsem nečetl, ale to nevadí.“

Už obratněji pak nadhodil téma bankovní unie a riziko „nemocné matky a zdravé dcery.“ Tedy situace, kdy dceřiné pobočky zahraničních bank se sídlem v Čechách by prostřednictvím našich vkladů zachraňovaly „matky“ potýkající se s finančními problémy. Na Unii, kterou v nadsázce označil za „RVHP s lidskou tváří,“ mu vadí i přílišná byrokracie a nesmyslná nařízení, jako jsou např. pověstné „koblihy v igeliťáku.“ Zastává myšlenku subsidiarity – EU by podle něj neměla zasahovat do záležitostí, které si dokáží státy vyřešit samy.

Karel Schwarzenberg se vytvoření bankovní a fiskální unie nebojí. Českou republiku prý nijak významně neovlivní a s jistými riziky se musí počítat vždy a všude. K otázce společné měny se ministr příliš nevyjadřuje. „Česká republika stále ještě nesplnila mantinely nutné k přijetí společné měny, a nemáme tak ani možnost, ani šanci do eurozóny přistoupit. Nechme diskusi do doby, kdy to bude aktuální, tedy kolem let 2017, 2018.“

Mašíni a komunistická selhání

Program byl zakončen dotazy z publika a poprvé tak zazněla témata nesouvisející s evropskou vizí kandidátů

Padla například otázka, zda by kandidáti v roli prezidenta dali vyznamenání bratrům Mašínům, či se veřejně omluvili za odsun sudetských Němců (podobně, jako se německý prezident Gauck omluvil za masakr v Lidicích). Mluvilo se i o vstupu do KSČ Miloše Zemana a Jana Fischera.

Padla například otázka, zda by kandidáti v roli prezidenta dali vyznamenámí bratrům Mašínům, či se veřejně omluvili za odsun sudetských Němců (podobně, jako se německý prezident Gauck omluvil za masakr v Lidicích). Mluvilo se i o vstupu do KSČ Miloše Zemana a Jana Fischera.

Většina kandidátů bratry Mašíny odsoudila. Ať už jasně a srozumitelně Jiří Diensbier: „Byli to vrazi,“ nebo zabaleno do odborné „omáčky“ jako Jan Fischer: „Nechci to teď rozebírat, věc si vyžaduje hlubokou analýzu…“ Omluva za odsun Němců by podle většiny byla namístě.

Na přetřes přišla i komunistická minulost kandidátů. Jiří Diensbier se opřel do Jana Fischera za jeho bývalé členství v KSČ, které upozorňuje na „slabost a morální selhání“, což by si prezident neměl dovolit. Nelíbí se mu, že kandidát nyní mluví o antikomunismu – „na ten měla být odvaha do roku 1989.“

Jan Fischer, který už téma rozebíral v několika předchozích debatách, se stručně ohradil, že vstup do strany měl co dělat s pracovní nabídkou Vysoké školy ekonomické, na které chtěl Fischer zůstat a učit. „Nejsem na to pyšný. Na vstup do strany se dívám, stejně jako na svou kandidaturu, s velkou pokorou. Je na voličích, zda mě budou volit i s vědomým tohoto faktu. Oni si vyberou.“ A jak to tak podle současných průzkumů vypadá, voliči si opravdu vybrali…