English Diary, September 2009 – půlrok na anglické střední

Stejně jako několik mých kamarádů procházejících během studiích na střední škole též „World Experience,“ tedy studijním výjezdem do zahraničí, jsem se i já během jednoho deštivého večera rozhodla své postřehy a názory sepsat, než se mi vše vykouří z hlavy…

Během necelého měsíce, který jsem tu zatím strávila, jsem stačila zpozorovat, že zatímco některé předsudky o Britech se mi zatím jeví jako naprosto falešné (ať už mluvíme o tom, že jsou to studení čumáci či o typickém britském počasí- zatím jsem se tu setkala s neuvěřitelně milými lidmi, kteří za vámi běží kilometr, když vám z tašky náhodou vypadne náramek – správně, osobní zkušenost – a nádherným prosluněným počasím). Na druhou stranu, taková tradiční „Full English Breakfast“ není úplný výmysl a vtipy o tom, že po takové snídani můžete udělat jen jedno, a to spát až do oběda, se zakládají na pravdě též:)

Vše začalo příjezdem na vlakové nádraží v Chesteru, kde jsme snad až příliš netrpělivě čekali na příjezd hostitelských rodin. Mě a 16letého Švýcara Sama, mého nového spolubydlícího, si odvezla maličká starší paní v autě, které pravděpodobně zažilo ještě studenou válku. První podpásovka přišla, když jsme se setkali s host tatíkem: je tohle opravdu angličtina?? Jestli pochytím tenhle sladký Welshký akcent, budu všem parádně pro smích...

Hned první večer jsme na naši rodinku vytáhli tzv. Host Family Talk, seznam otázek, jež bychom měli na doporučení organizace Into Education projít s novými rodiči. Pečlivě jsme se optali na všechny otázky, přestože z odpovědí jsem nebyla o moc moudřejší, než můj spolubydlící. Pochytila jsem ovšem, že se můžu sprchovat, kdy chci, žehlit si vlastní oblečení a volně chodit do ledničky (jojo, to jsem ještě nevěděla že jediné, co tam najdu, je asi 400 vajíček, prapodivné oranžové SLANÉ máslo a „ovocný balíček“ sestávající z jednotlivých dílků pomeranče). Poté, co jsme postupně narazili v domě na tři různé mladíky, dozvěděli jsme se, že kromě nás tu ještě přebývají dva italští, jeden francouzský a jeden španělský student... No dobrá, aspoň nebude nuda:)

Následujícími dny jsem se přenesla přes několik stádií – přes euforický pocit, že všechno, zahrnujíce mou prostornou, televizí a hifi vybavenou ložnici, velmi sympaticky vypadajícího spolubydlícího a města, považovaného za jedno z nejkrásnějších v Anglii,je naprosto perfektní, k přesvědčení, že rodina vyslovující „bus“a „butter“ přesně tak, jak se to píše, nemůže být normální a dva obří párky v rohlíku s talířem hranolek by někdo nepovažoval na nejlepší nápad, jak se uložit k spánku, k rezignovanému poznatku, že Anglie je zkrátka ve všem trochu jiná, rodinná konverzace sestávající z „Samuel, Pavlina, BREAKFAST!!“ a „Samuel, Pavlina, DINNER!!!!!“ zjevně dostačující a zamračené ráno s deštěm na spadnutí považováno za „Oh, nice weather today, isn´t it?“A já bych si měla začít zvykat, jestli chci ve zdraví (a s pár kily navíc) přežít plánovaných pět měsíců.

Před tím, než nám začne tvrdý školní režim (založený na větší svobodě a nezávislosti, ale zároveň umění se donutit učit, jak nám neustále všichni opakují) vyrážíme na dvoudenní seznamovací kurz.

První den trávíme v University of Bangor, kde se nás mladá slečna snaží přesvědčit, že právě to je ta nejlepší volba kam jít po „sixth form,“ obdobě české střední školy. Daří se jí to mimochodem tak dobře, že o tom začínám uvažovat i já. Poté si můžeme vybrat z několika ukázkových hodin, které nás mají na univerzitu nalákat. Já volím psychologii s jednou z nejlepších odbornic v oboru na světě (tak se nám alespoň ve vší skromnosti představila a po konci hodiny už o tom ani nikdo nepochybuje). Všichni jí doslova visíme na rtech a já jen s jemným pousmáním vzpomenu na ony poučné hodiny se školní psycholožkou na mém pražském gymnáziu.

Poté následuje hodina anglické literatury a já nestačím zírat. V životě bych nevěřila, že je možné přimět tolik lidí, aby se celou hodnu bavili o jedné relativně krátké básni a rozebírali ji s takovým zaujetím. Po hodině mám pocit, že přesně vím, proč autor napsal každé ze slov své básně.

Na programu večera je ještě několik prapodivných her (no upřímně: „V deseti sekundách předveďte dav sledující tenis, dav cestující doubledeckerem...“) a následujícího dne provádíme outdoorové aktivity. Procházeje po kládě přibližně půl kilometru nad zemí konečně zjišťuji, co přesně znamená HIGH ROPES – ono také vybírejte si předem aktivity, když nemáte nejmenší tušení, co obnáší.

Co se týče povědomí o České republice, je to tu velmi různorodé – od holek, které prohlásily, že už o ní snad někdy slyšely, po učitele zdravící nás rozveseleným „Jak se máte? Dobže? Zem učitel“ Povídáme si (přiznávám, nyní už v angličtině) o Praze a já začínám přemýšlet nad tím, jak moc mi bude mé rodné město po následující čtyři měsíce chybět…