English Diary, November 2009 – půlrok na anglické střední

Přestože se toho během (deštivého) říjnového měsíce událo hodně, začnu raději přesně tam, kde jsem skončila...

Hned třetí den v nové rodině se mi podařilo zmeškat autobus (a to ne proto, že bych si časově nevypočítala cestu na autobus, jen jsem se prostě nedokázala odtrhnout od celozrného bagelu s medem), takže jsem dorazila do školy někdy k poledni, jelikož do Malpasu jezdí asi tři autobusy denně. Asi bych se neměla zmiňovat, že jsem poté strávila přes dvacet minut hledáním třídy, kde máme literaturu (bezúspěšně, samozřejmě). Když jsem se konečně dostala do místnosti, kde jsem poznala alespoň profesora, a snažila se proto co nenápadně vklouznout do židle a nedělat velký rozruch, bylo mi řečeno, že se nejedná o mou třídu, jelikož literární skupina číslo dvě má dneska jiného profesora. To by se ještě dalo pochopit, kdyby se ovšem naprosto stejná situace neopakovala hned vzápětí (ano, na literaturu mámke tři různé profesoru a všechny své spolužáky ještě neznám). Začínám chápat, že zkušenost v zahraničí není jen o jazyku, ale o tom, kolik toho člověk dokáže skousnout. Osvícena tímto poznáním si vyrážím číst do knihovny.

Dalším z říjnových úspěchů je fakt, že se nám s ostatními exchange studenty konečně podařilo propašovat do jednoho baru. Nevěřili byste, jakou práci zde dá zajít si na nevinné vínko nebo koktejl s kamarády, jimž ještě nebylo osmnáct.... Nicméně jsme úspěšně oblafli dvoumetrové gorily stojící před svítící cedulí „“Lloyds Bar“ a celý zbytek večera si užívali jako děti (ne, většina z nás vlastně ještě jsou děti!) oné sladké radosti ze zakázaného ovoce.

Co se týče alkoholu obecně, zdá se mi, že Anglie má zjevně problém s jeho přílišnou konzumací alkoholu. Výsledkem jsou opravdu směšná nařízení - když si například chcete v Tescu koupit láhev vodky a čirou náhodou tam zrovna zavítáte se svou sedmnáctiletou kamarádkou, není Vám nic platné, že máte v kapse občanku. Co kdybyste totiž nezkaženému dítěti láhev hned, jak zmizíte z dohledu prodavače, strčili do kapsy? No jak by k tomu nevinní Angličané přišli?!

V úterý jsem s mojí host rodinkou navštívila Alton Towers Resort – taková 'o něco málo' (a vím, proč sem dávám uvozovky, přestože jen ty jednoduché – zkrátka anglická klávesnice…) děsivější pouť, než na jakou jsme v Čechách zvyklí. Vyhlášená blackpoolská 'Big One' se může jít klouzat (ale pro větší efekt na jedné z horských drah Alton Towers). Pro ty, kteří do Anglie vycestují, všema deseti doporučuji. Zakusíte horskou dráhu zrychlující z 0 na 100 km/h ve 2 sekundách, atrakce, při kterých jste přesvědčeni, že jste to opravdu Vy, kdo lítá vzduchem, či vozíky, které vás nechají viset nad hlavou dolů několik vteřin (a věřtě, to se v té výšce zdá být spíše několik dní) a následně s vámi šup rovnou pod zem. Zkrátka a dobře, na Alton Towers Resort nezapomenete.

To se dá naštěstí říci i o mé škole. Po několika letech mne opravdu baví chodit se vzdělávat, zvlášť, když  jsou hodiny francouzštiny jsou jednou týdne doprovázeny ochutnáváním čokoládových briošek, horkou čokoládou a pomerančovým džusem. A co víc, obě profesorky už přestaly být v euforii, když někdo z anglických studentů použil francouzské 'r,' což pro většinu stále představuje nadlidský úkol.

I ostatní profesoři jsou na mě milí. Učitel psychologie mi pod poslední dva testy napsal, jestli bych nechtěla doučovat angličtinu ostatní spolužáky. Přestože šlo samozřejmě jen o roztomilou poznámku, pravdou je, že studenti zde anglickou gramatiku absolutně neovládají. Začínám přehodnocovat svůj dřívější nápad zkusit po návratu do Prahy zkoušku CAE. Hodiny jsou doprovázeny neustálým 'Erm … how do you actually spell it? ' A to slova jako 'father, comfort, authority'. Nicméně ani profesory, ani ostatní žáky to nepřekvapuje, a já i já bych si proto měla rychle začít zvykat.