Chceme v Česku zahradu Jany Bobošíkové s radioaktivním kompostem?

Nedávné události ve Spojených státech a písecké setkání s kandidátem na prezidenta mne přimělo vrátit se opět k tématu hlubinného úložiště radioaktivních odpadů. Před několika dny americká jaderná regulační komise oznámila, že na dva roky pozastavuje vydávání provozních a stavebních licencí pro nové jaderné bloky. Jako důvod uvedla rozhodnutí Odvolacího soudu ve Washingtonu, který v červnu zrušil všechny dosavadní směrnice o zacházení s vyhořelým jaderným palivem a nařídil vypracování nových pracujících se skutečností, že t, že Spojené státy v dohledné budoucnosti nebudou mít k dispozici ani jedno hlubinné úložiště. Ve státech v současnosti obhospodařují 65 tisíc tun radioaktivních odpadů, které jsou dočasně ukládány v bazénech nacházejích se v areálech funkčních nebo už zastavených jaderných elektrárnách (obdoba našeho meziskladu u Dukovan).

Tak vypadá "zahrada" s radioaktivními kaly A. Pavlíčko

Otázka, kterou nyní za oceánem řeší veřejnost i vláda, je, kam je natrvalo umístit, až dojde kapacita meziskladů (což reálně nastává). V české kotlině ji rázně a poněkud svérázně zodpověděla Jana Bobošíková, která na předvolebním setkání v jihočeském Písku prohlásila, že by si jí nevadilo zakopat si radioaktivní odpady u sebe na zahradě.

Možná to paní Bobošíková neví, ale například obyvatelé amerického státu Nevada stavbu hlubinného úložiště jaderného odpadu kategoricky odmítli, a to i přesto, že lokalitou pro jeho umístění byl zvolen horský hřbet Yucca Mountain, který se navíc nachází se v poušti, kde žádný politik žádnou zahradu nemá a viděti tam zvíře větší hada, či hlodavce se daří jen výjimečně, a to i přesto, že do projektu vložili více než 8 miliard dolarů. Obamova administrativa jej nakonec tlakem nevadských politiků zrušila.

„Naše“ kandidátka na prezidenta je patrně mnohem odvážnější, než nevadští politici. Nebo si myslí, že všichni čeští voliči jsou natolik otrlí a zvyklí na smělé experimenty typu nakládání amerického paliva do ruských reaktorů VVER v Temelíně a že budou nadšeni z nápadu na radioaktivní zahradu a bagatelizaci problému?

Potřebuje vůbec Česká republika vlastní hlubinné úložiště jaderných odpadů? Zvláště ve světle toho, že Spojené státy, disponující největší výzkumnou základnou na světě a stovkou reaktorů, dosud nedokázaly tento problém vyřešit a najít kompromis řešení? Nechci polemizovat o výhodách či nevýhodách jaderné energetiky jako takové. Jaderné elektrárny tu jsou a představují pro Českou republiku stále zásadní zdroj energie, pokud se v dohledné době něco nezmění. S odpadem z nich se ale musíme vypořádat, ať už bude naše budoucí energetické směřování jakékoliv a ač to mělo být naše první rozhodnutí.

Právě stavba hlubinného úložiště je velmi závažné rozhodnutí, které potřebuje širokou diskuzi a zapojení veřejnosti. Radioaktivní materiál v něm bude skladován stovky let. Otázku, zda jej stavět na svém území, řeší každá země provozující jaderné elektrárny. Proč ale zrovna Střední Evropa s nejvyšší hustotu osídlení a krásnou přírodou?

Máme nějakou možnost, jak se vyhnout stavbě hlubinného úložiště?

Máme. Jsou jí projekty Mezinárodní agentury pro atomovou energii, která navrhuje výstavbu regionálních společných úložišť, umístěných v lokalitách, kde je minimální riziko ohrožení člověka nebo životního prostředí. Česká republika by se k některému z nich mohla připojit a spolupracovat.

Pojďme přesvědčit politiky například tím, aby žádali i po všech účastnících tendru o dostavbu jaderné elektrárny Temelín, tedy po Arevě, Westinghouse a konsorciu Škoda JS-ASE-Gidropress, doplnění o záruku k odvozu vyhořelých článků mimo Českou republiku. Požadavek jsme měli vyslovit již dříve a nemuseli jsme dnes trápit spoluobčany hlubinným úložištěm za jejich humny a šahat do jejich peněženek!

Zásada „Dodáš palivo – odvezeš si odpad“ by měla být samozřejmostí.