Tak jako písek v přesýpacích hodinách ubíhají dny našich životů. A my stárneme, sbíráme zkušenosti, měníme pohled na svět, v lecčems se stáváme moudřejšími a v lecčems blbneme. Něco ale přetrvává, i když se tomu mnohdy bráníme.
Mluvím o nás – o ženách. Jsme emancipované, nebojácné, nezávislé, dokážeme vystudovat, prosadit se, umíme vydělávat spoustu peněz, rozhodovat, investovat, opravit kapající kohoutek, užít si nezávazný sex… Dobýváme svět a nakonec i muže. Stávají se z nás tak trochu muži.
Respektive jsme si osvojily dovednosti mužů. A jim je vlastně sebraly. To, za co jsme k nim po staletí vzhlížely a obdivovaly je. To, za co jsme jim s láskou vařily teplé večeře a po nocích je hřály.
Vraceli se z bitev (nebo třeba z fabriky) zpocení a s krvavými šrámy po těle. Byli to naši hrdinové. Dnes se vracíme z bitev (a z fabriky jakbysmet) zpocené a zničené samy. Jsme rovnocenné.
I já se hnala za úspěchem, studovala, kariéru budovala, peníze vydělávala, všechno zvládala a měla jsem ze sebe sakra dobrý pocit. Jen ten písek jak se sypal v přesýpacích hodinách, uvědomovala jsem si, že je to stále málo. Že chci ještě něco víc!
Že bych si přála mít vedle sebe opravdového Muže. Toho, co se bude chtít a bude umět postarat, co mně a rodinu dokáže ochránit. Toho, co uloví a dotáhne domů mamuta. Toho, co se nebude bát rozhodovat, co dokáže namísto mě opravit kapající kohoutek. Třebaže bych to zvládla sama.
Vždyť já přeci nechci zvládat všechno sama! Je tak krásné a přirozené někoho potřebovat! Je tak krásné a přirozené být Ženou!
Ženou, která má vedle sebe silného a sebevědomého muže, jemuž umožní vyniknout v jeho mužnosti. Ne bačkoru, na kterou stačí prsknout a ona zaleze ustrašeně do kouta.
Přitom stačí jen někde ubrat a jinde zase přidat. Zapojit ženskou intuici a půvab, vlastnosti a schopnosti, pro které nás muži chtějí. Nikoliv zhloupnout, stát se kurem domácím a rezignovat na svůj osobnostní rozvoj, ale moudře a zároveň něžně muže ve správných věcech podporovat a od nesprávných ho zrazovat. Je to sice poněkud alchymie, ale když se elixír zvládne vyváženě namíchat, dokáže divy. (Ne nadarmo se říká, že muž je hlavou a žena krkem, který tou hlavou hýbe.)
Jenže my muže patrně častěji spíše děsíme než vábíme. Dáváme jim najevo, že je vlastně nepotřebujeme. Nedivme se pak, že jsou zmatení jak lesní včely a tápou, co s námi. Přitom jen stačí vrátit se k tomu, co v nás v každém je hluboko a po tisíce let zakořeněno. Fyzické a mentální dispozice, tradiční a přirozené rozdělení rolí, neboli dnes hojně kritizované genderové stereotypy.
Proč s nimi máme bojovat? Oslabovat je. Tvářit se, že nejsou. Nebo že nás strašlivě a nepřípustně diskriminují. Co je na nich tak špatného? Fungovaly tisíce let a, světe div se, fungují i dnes.
Je povznášející si občas místo saka a naleštěných mokasín uvázat zástěru a vítat v naklizeném bytě svého hrdinu vůní čistého prádla a dobrého jídla. Potírat mu hojivou mastí jeho rány z bojů a prát a zašívat mu umaštěné montérky z fabriky. A na oplátku se pak nechat hýčkat. Protože co si budeme povídat, své Ženy si Muži hýčkat umí.
Zkuste to, možná budete šťastnější ;-)
