Protože jsem bystrá a všímavá a prostě celkově skvělá, vypozorovala jsem, čím bych jistojistě udělala své lásce radost pod stromečkem. A protože on je taky bystrý, všímavý a neméně skvělý, přišel na to. Potvorák.
Tetelila jsem se radostí a blahem, jak jsem to náramně vymyslela a jak to bude absolutní bomba, vánoční pecka, megapřekvapení a jak z drahouše bude sršet ohňostroj štěstí. Ten zázrak měla být španělská šunka Jamón Serrano. Prosím pěkně celá prasečí haxýnka to je. Pro mého masáka, milovníka exkluzivních šunek a salámů doslova božská mana.
Jenže on na to nějak přišel. Věděl, že pro něj chystám něco, čím se stoprocentně trefím, že jsem si byla naprosto jistá tím, že nebude zklamaný, a shodou okolností mu minulý týden přišla do mailu reklama na španělskou šunku. A tehdy ho to trklo.
Já už asi vím, co pro mě máš.
To si děláš legraci? Jak to víš?
No, tuším.
Tak co?
Není to náhodou šunka?
Zůstala jsem čučet s takovým přiblblým úsměvem, v němž se mísilo zklamání a taky trochu vzdor vůči prozrazení. Nechtěla jsem to hned vzdát. Jenže já moc zapírat neumím a tak bylo jasné, že to trefil a všechno pokazil.
Ty jsi všechno zkazil. Teď to musím zrušit a fakt nevím, co ti dát.
Né, nic neruš, já tu šunku chci!
Ne, to už teď nejde.
Tak jsem to měla krásně vymyšlený, všechno najitý, připravený a v duši mě hřál pocit, jak dobře jsem se s vánočním dárkem pro svého miláčka popasovala. Prdlačka. Sice pořád opakoval, že jí chce, že to je super a jak by si to hrozně přál, ale v tom už jsem viděla jen marnou snahu mě nezdrtit úplně.
A pak jsme včera jako obvykle jeli na nákup a ejhle. V obchodě na zemi na paletě vyskládané krabice s Jamón Serrano. Za 999 korun českých. Mlsný kocour do mě drknul a upozornil mě, že se nacházíme před jeho vytouženým kusem flákoty. Já zírala na uheráky, což je zase mému gustu blíž.
Chvíli jsem váhala, zdála se mi podezřele levná, ale nakonec jsem chlapa vybídla, ať si teda vybere, ať je vánoční překvapení dokonáno jaksepatří. Oči mu zářily radostí, jakoby ten Ježíšek snad už přišel. Však on vlastně taky skoro přišel.
Po chvilce ovšem muž se šunkou v náručí smutně, skoro až poraženecky zahlásil, že prý neví, zda to vydrží. Chodit kolem toho do Vánoc. (Jen hezky trp, když sis musel hrát na Sherlocka.)
Ale vymyšlený jsem to měla hezky, viď?
To jo, to je moc dobrá věc.
A vezmeš si mě? Když jsem ti koupila takovou šunku.
(smích) Možná.
Jak možná? Já bych si to podruhý klidně ještě dala.
No na to se přece nemá ptát žena. Nechceš to raději tradičněji?
A víš, že asi jo? Dáš mi aspoň ochutnat?
Jasně že dám.
Tak uvidíme. Snad mu to španělský maso v puse nezhořkne, ale já myslím, že ne. Konec konců „ano“ neřekl. Ale ještě jeden vzkaz si neodpustím. To prostě nemůžu. (Když budou ty Vánoce...) :-)
