Není o co stát. Takové vyznamenání je lepší snad ani nedostat. A už vůbec ne z rukou někoho, kdo s věcí významu státního vyznamenání zachází jako s vyžebraným pamlskem za odměnu a poslušnost.
Že se v politice kupčí s kdečím, je asi veřejným tajemstvím a nikoho to nepřekvapí. Že i vyznamenání se stávají jakýmisi předměty dárkovými, potěchou pro staré dobré kamarády, namísto toho, aby vyjadřovaly to, co je jejich hlavním poselstvím – vděk České republiky! (nikoliv bytosti aktuálně úřadující v jejím čele) za významné občanské zásluhy a hrdinské činy – je už, bohužel, také vesměs pravidlem.
Ale handlovat se státním vyznamenáním a činit skrze něj nátlak na někoho, abych ovlivnil jeho rozhodnutí ve svůj prospěch, absolutně devalvuje smysl udělení takového vyznamenání. A rovněž všech dalších, protože víme my, co za jejich udělením skutečně stojí? Jaké špinavé dohody a šmelina?
Za metál si nic nekoupíš, jak zaznělo ve Třech veteránech. Ten špendlík je „pouhým“ symbolem. Z hlediska peněz bezcenným symbolem díku a úcty, respektu a obdivu. Není to platidlo. Není to svačina odevzdaná spolužákovi za to, že mi dovolí při diktátu opisovat, abych dostal za jedna a vypadal jako vzorný žák.
A pokud někdo státní vyznamenání takto zneužije, dává tím jasně najevo, jak to má celé u oněch partií, kde záda plynule přecházejí v nohy. Dává tím najevo, že celé předávání státních vyznamenání je jenom ubohá fraška, která není hodna pozornosti, již by si tato slavnost za normálních, důstojných okolností zasloužila. Je to ostuda. Ostuda, která přeleze hranice jako nos Bosany a díky níž se o nás zase chvilku bude mluvit.
