Rychlovka na stojáka aneb Maďar umí zahřát

Hlad je sviňa. A rozlítaný den po úřadech bez snídaně taky člověku moc nepřidá. O co milejší je pak při cestě z úřadu, když vám osud do cesty přihraje masnu s bufáčem. Takový časný oběd před desátou dopolední.

Ráno vstávání do mrazivé tmy, v poklusu vypravit děcko do školky a pak fofrem do lékárny, do Petka pro sprej odpuzující kočky, protože ta naše mi systematicky likviduje područku gauče, a nakonec na úřad mezi hordu lidí. V ruce žmouláte papírek s pořadovým číslem a čekáte na vyzvání. V žaludku kručí a v kabelce ani bonbon.

Šourám se v tom nečase zpátky na tramvaj a v tom na rohu u Letenského náměstí řeznictví s teplým pultem. Na tabuli křídou napsaná nabídka a skrz výlohu je vidět, jak se kouří z čerstvých řízků v kovových kádích. Koukám na hodinky, na oběd je hříšně brzo, ale nakonec neodolám.

Hned, jak se za mnou zabouchnou dveře, studuju hladově denní nabídku, načež na mě zastřeným hlasem ala Janis Joplin houkne dáma v červené mikině.

Tak co si dáme?

Poprosím vinnou klobásu.

A co k ní? Bramborovou kaši, brambory, salát?

Tu kaši prosím.

A chcete jí omastit.

No to byste byla hodná.

Dáma mi do kaše udělá žlábky jak krajinku a do nich nalije rozpuštěné máslo. Dílo dokoná, když do toho zaboří osmaženého šneka z vinné klobásy propíchaného špejlemi a s úsměvem mi podá dlabenec.

Nechte si chutnat!

Vezmu si talíř a retro hliníkový příbor utažený krásně do ubrousku. Rázem mě to hodí do časů minulých. Vyberu si kulatý pult a s plnou pusou sleduju cvrkot v prodejně.

Jaru, hoď mi sem nějaký stehňáky! A knedlíky.

Vstoupí dva chlapi v montérkách. Asi taky nesnídali. Zkušeně nahlížejí do nádob s jídlem a hned se hlásí. Je vidět, že tam nejsou poprvé jako já.

Dám si řízek.

A jakej? Kotletu nebo kuřízek?

Kotletu.

A k němu br salát?

Jo, tak dvacet deka.

Plesk, plesk, k tomu točenou Kofolu a už si to chlápek mašíruje k rovnému pultu u okna. Ten druhý váhá, pročítá tabuli s jídly a špekuluje. Prodavačka ho ale dost možná zná, nebo minimálně jeho chutě, a pohotově zakročí.

Dejte si maďara, je dobrej.

Fajn, tak mi ho dejte.

A s čím to bude?

Dejte mi ho samotnej, do hlubokýho talíře.

Plesk, plesk, už si to chlápek mašíruje ke stolu. Nabere sousto, vloží do úst, popadne talíř a jde zpátky k obslužnému pultu. Ajaj, něco je špatně, zpozorním.

Můžete mi to prosím ohřát?

Je to studený?

Trochu.

Prodavačka bere bez okolků talíř a strká ho do mikrovlnky. Pak už to nemá chybu a maďar krásně zahřeje. Tělo i duši. Já mezitím posledním kouskem vinné klobásy vytírám zbytky hedvábně jemné kaše z talíře, utírám si pomačkaným ubrouskem pusu a v bříšku mám jako v pokojíčku. Kabát jsem si nepocintala. Odnáším prázdný talíř na místo pro prázdné talíře, odchytávám prodavačku a nahýbám se k ní přes pult.

Bylo to moc dobrý! Děkuju.

To jsem ráda, že vám chutnalo, mladá paní.

Tak nashledanou.

Jistojistě shledaná bude. Až pojedu příště na úřad (a že tentokrát tam půjdu s chutí, a to doslova), moje kroky neomylně zamíří i sem. Do fajnové masny na rohu na Letné. Hambáče a kebaby nemají šanci. Tady je prostě dobře. Počesku.