Dětské hřiště je „matkohell“. Chcete-li, peklo plné maminek. Mateřská centra a podobná zařízení to samé. Nikdy dříve, než jsem se sama stala matkou, by mě nenapadlo, co se stane s ženou po porodu. Že jí dočista cákne.
Chodit s prckem na hřiště je tak samozřejmé! A tak vyčerpávající! zjistila jsem, když se moje ratolest dostala do věku, kdy se skluzavka a pískoviště staly středobodem jejího vesmíru.
Kdo má kolik zubů, kdo ještě nosí plíny, kdo umí kolik slov… To jsou jen střípky hřišťových témat. A kojíte ještě? Co prosím?!? vyletěly mi tehdá oči z důlků, aby se do nich vmžiku vrátily zpět jako na pružině.
Nejsou kamarádky, vlastně se mnohdy vidí úplně poprvé v životě, ale přesto se vzájemně pouští na exkurze do svého soukromí s takovou lehkostí a samozřejmostí, že to až dech vyráží. Vypráví si o tom, jak se jim po porodu hojil nástřih hráze nebo jak moc je bolí prsa.
Strávíte na hřišti jedno odpoledne a víte všechno. I to, co fakt nechcete. Počínaje tím, kde mají v akci plíny a sunar, konče oněmi zmíněnými intimnostmi.
A tak se za čas můžete přistihnout, že chodíte kolem hřiště podezřele velkým obloukem, a občas se dokonce přistihnete, jak otáčíte děcku hlavou, jen aby nevidělo, že nalevo od vás je to báječné pískoviště. Na jehož rantlu sedí maminky jako slepice na hřadě a vykládají a vykládají.
Jednou jsem chtěla dopřát synovi něco jiného, zajímavého, prostě super zábavu. Zašli jsme do mateřského centra. Jednou větou – nešlo to. Prostě to nešlo. Ty maminky s mimísky, odhalené ňadro jedno, druhé… Bože, kam se mám koukat?!? Jak dlouho to bude ještě trvat?!? Hopiky hop, duciky buc, kukyky kuk.
Chodidla jsem měla sevřená v pěst a hypnotizovala jsem hodiny, aby šly rychleji. Nedokázala jsem se za boha zapojit, i když jsem si v tu chvíli nepřála nic jiného než splynout, nevyčnívat, nebejt „ta divná“, co jen blbě čumí a cukají jí koutky.
Co se stalo? Jsou to dočasné, nebo trvalé následky mateřství? Proč se tolik ženských po porodu takhle šíleně změnilo? Chápu, s dítětem se jim obrátil svět vzhůru nohama. Ale to mně taky!
Neodejdu z domova bez plíny v kabelce, bez vlčených ubrousků, dudlíku a SOS chrastítka. Ale pořád jsem to já, ta holka, co dokáže konverzovat na nejrůznější témata. Nemám svět ohraničený přebalovacím pultem a baby oddělením v drogérce.
Naštěstí v tom nejsem sama. Znám minimálně dvě stejně nezapadající matky. Ale ty ostatní? Mám pocit, jakoby v porodnici či cestou z ní někde ztratily mozek. Nebo minimálně jeho valnou část.
Nicméně když se nad tím tak zamyslím, asi to tak má být. Asi to tak příroda (pověstná to matka) zařídila schválně, že se maminkám účelově zúží pohled.
A třebaže by se mohlo zdát, že maminkami opovrhuji, není to tak. Maminky jsou veledůležité, užitečné, jsou skvělé a dělají svět milejším a přívětivějším. Ačkoliv kvokají. Hledím na ně s úžasem a s pocitem, že ten, kdo je tu mimo, budu nejspíš já. I když…
Po poslední noci mám dojem, že už mi taky začíná hrabat. Sice opožděně, ale přece.
Kluk má velkýho gumovýho krokodýla, co má otevřenou pusu plnou gumových zubů. Pořád ho tahá, pořád mě s ním kouše do zadku a kouše s ním do ocasu mojí kočku. Prostě totovýl, jak mu láskyplně říká, je aktuálně top kámoš.
A tuhle v noci mě nahánělo bratru čtyřmetrový hovado (rozuměj krokodýl) po nějakém lese, či co to bylo. Možná džungle, bůh ví. Prostě hrůza. S panickým křikem jsem se celá zpocená vzbudila v okamžiku, kdy sežral naší kočku.
Tak holky, až se trochu oteplí, zameťte mi místo na rantlu od pískoviště ;-)
