Polívka se vaří, maso na talíři. Přijde na to, sežere to a bude to...

Tak jsme se dočkali. Divadélko o třech dějstvích končí, medaile jsou rozdané a polívčičky nevalné chuti je ohřáto, že by se z toho dalo bezdomovce sytit celou boží zimu. Kdo mohl, ten si zakřičel, ba i fáborkem zamával.

Staromák se zaplnil a happening na oslavu pozitivních emocí, jak to označil jeden z vrchních ohřívačů polévky Petr Gazdík, může začít. Zatímco Hrad do poslední chvíle sháněl komparz na paralelní šaškárnu, kde si budou vybraní připínat odznáčky, které kdysi znamenaly víc než žlutý špendlík Vontů. Vlastně ten špendlík Vontů by měl možná aktuálně i větší cenu. Podle něj bylo aspoň hnedka jasné, kdo za koho kope.

A tak se u sochy Mistra Jana na pražském Staromáku zjevil taky Michal Horáček, jakožto moderátor této protestní akce. Asi si i on potřebuje přihřát svou misku polívčičky. A to jsem si až doteď naivně myslela (asi bych to neměla přiznávat), že by tohle nemusel mít zapotřebí, protože je schopen servírovat pěkně propečenou husu i s nadýchanými knedlíky bez polívky, kterou bychom si zbůhdarma zaplácli žaludek. Chyba lávky.

Herman, Gazdík, Jurečka, Němcová, Pithart… Lidé velkých slov a velkých činů. Alespoň dnes si tak mohou připadat. Na onom bohulibém festivalu pravdy a lásky.

Přátele, aspoň si prosím nalijme čistého vína, nebo spíš kávy, když už jsme součástí té pražské kavárny. Tohle není žádná oslava pozitivních emocí, tohle je naopak rozdmýchávání emocí negativních v zájmu naplnění zcela konkrétních politických ambicí. Zbytek si domyslete sami.

Jak nemám příliš v lásce strážce Hradu i s jeho věrným služebnictvem, tak tahle banda se mi protiví rovnako. Až moc nápadně to připomíná zloděje, co křičí: Chyťte zloděje!

Být mi o padesát let víc, naříkala bych, kam jsme to dopracovali a čeho všeho se ještě dožijeme. Takhle jen s hlubokým výdechem říkám „Ach jo.“ Je mi z toho obyčejnsky smutno.